Přišel sem v ponděli navečer Na Upadnicu kapku nasrany. „Co se robi?“ ptal se Poldek. „Ale, byli zme včil ze synkem na Valachach u Cyrila domluviť se na paleni, bo už ma kvas hotovy, a cestu tam a zpatki nas štyry razy zastavili policajti!“ odpověděl sem. „A co se diviš?! Isto hledali teho sexualniho devianta, co utik z lečebně na Vysočině! A když se kukněš do špigla, tuš hned uvidiš devianta a ni enem sexualniho,“ smjal se Antek a utikal před pivnim tackem, co sem po nim šastnul. „Dycki, aji když tutově vim, že sem nějel rychle a žadny přestupek nězrobil, když mě zastavuju, tak se spotim. To je tajak kdysik na hranicich, jak vylez z kukaně celnik... Ale musim ku temu přidať cosik srandovniho. Jak vitě, moja Mařa je fakt pedant na čistotu! A podle reklam, kere ukazuju, že tam, kaj použivaju ty všelijake připravky v zachodovych misach, možu pry děcka jesť aji z hajzla! Tak je to pry čisťučke.

Jak to vidí stryk Lojzek

Tarnovské hory-muzejní podzemní instalace
Tarnovské hory – Bobrowniki, povrchová dobývka v dolomitu

RESUMÉ
Vychozí (prvá) část širší presentace hlavní literatury k polským dějinám hornictví stříbra v Horním Slezsku u měst Bytom a Tarnowskie Góry je určena pro případnou úvahu nad možnosti jak analytického tak širšího komparačního studia dalšího. Pro zcela základní orientaci jsou naznačeny podstatné události z dvou století společných dějin hornictví českého a hornoslezského.

ON POLISH SILVER I. : BYTOM-TARNOWSKIE GÓRY
The contribution describes the historical ore mining in Polish Upper –Silesia which belongs to the three most important mining regions of Poland.

Described is mainly the historiographic work of Polish colleagues like Danuta Molenda (1963), Wojciech Zaleski (1967), Józef Piernikarczyk (1933,1936), Władysłava ŚLĘZAK (1996), E.L.G.Abt (1791) etc., who can be currently compared as authors of historical synthesis to Czech personalities like Majer or Kořan.

Presented are the main sources and literature of the history of silver mining in Upper Silesia, between cities Bytom and Tarnowskie Góry. It is also designed for the next researchers/experts bringing important events of 200 years of common history of Czech and Silesian mining.

Název příspěvku:

Jak zvolit správné jméno pro hospodu? Odborník radí volit tradiční jména. Třeba ta hornická.

V Ostravě jsou stovky hospod a restaurací. Některé se snaží zaujmout tím, co nabízejí, jiné zase jménem. Ale jaké jméno je pro hospodu to pravé? Sedmička oslovila odborníka z Vysoké školy báňské-Technické univerzity. „Jméno má velký vliv, teď jde jenom o to, jestli kladný nebo záporný,“ říká Michal Vaněk, který učí na Institutu ekonomiky a systému řízení a přednáší management a marketing.

Názvy ostravských podniků lze podle něj rozdělit do několika skupin. Jasné jsou takové jako U Dlouhých či U Dvořáčků, kde člověk hned ví, s kým má tu čest a komu hospoda či restaurace patří. Pak mohou přijít i takové, kde si člověk nemůže být jistý ničím. Třeba Pták v hrsti nebo U Modré nudle. „Pod názvy jako například U zabitého vola si lze představit ledacos. Je samozřejmě otázka, jak moc může být název recesní. S takovými jmény bych byl opatrný,“ míní Vaněk.

Vzpomínky na podzemí

Ještě pár příběhů

Začalo jaro a mezi havíři bylo dost zahrádkářů. Vyučeným zahradníkem byl předák. Několikrát přinesl chlapům ukázat svoje výpěstky. Jednou po desetiminutovce požádali chlapi předáka, aby jim donesl nějaké dobré sazeničky. Předák slíbil. Příští den donesl plnou tašku vzorně zabalených sazenic. Po směně je rozdával a každému zvlášť řekl, jak je má zalévat, hnojit a samozřejmě v jakých vzdálenostech zasadit. Skoro na každé desetiminutovce byla řeč, jaké má kdo úspěchy v pěstování. Ani ne za čtrnáct dnů rozbalil jeden člen osádky papír a řekl předákovi a osádce, aby mu ukázali, jaký druh sazeniček dostali. Předák řekl: „Podařilo se mi vás doběhnout. Myslel jsem, že jste trochu odborníci, a když jsem vám to dával, bál jsem se, že mi je otlučete o hlavu. Příští den donesl znovu plnou tašku, ale skutečných sazenic. Bylo uzavřeno příměří. Když jim to dával, podal každému ruku a chlapi to brali s humorem.

ve dnech 10. až 12. září 2010 v královském horním městě Stříbře

Historie setkání hornických měst a obcí ČR započala v roce 1996, když zástupci spolků Cechu příbramských horníků, „Prokop“ a Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě se dohodli na ideové platformě setkávání.V roce 1997 se pak konalo první setkání v královském horním městě Příbrami.Bylo neopakovatelné a dalo inspiraci do budoucna. Po dlouhých letech byl zase i kromě jiných akcí realizován pověstný hornický průvod. Rok od roku stoupala laťka úrovně pro další následovníky : v Krásně,ve Zlatých Horách , v Ostravě Petřkovicích,ve Stříbře,v Plané a Drmolu, v Sokolově,v Rudolfově,v Ostravě-Radvanicích a Bartovicích,V Příbrami , v Horním Slavkově, v Mostě, v Jihlavě a až po dosud poslední 14.,konané ve Stříbře.Uběhlo od prvního setkání 14.let,změnily se podmínky i společenská atmosféra,podstatně se rozšířila spolková činnost, navazovala se mnohá přátelství a prohlubovaly vzájemné spolupráce a to i se zahraničím zejména Slovenskem.Hornická setkávání mají za sebou již průvodní „dětské nemoci a tak po velmi zdařilém setkání v minulém roce konané v Jihlavě jsme se těšili na „ setkání 2010“ ve Stříbře.

K důstojné atmosféře oslav přispěla i naše delegace členů Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě,která díky nadačnímu příspěvku Nadace Landek a příspěvku Statutarního města Ostrava zaplnila celý autobus a reprezentovala hornické tradice nejen Ostravy,ale i Karviné , Havířova a Petřvaldu ,neboť zájezdu se zúčastnili naší členové z těchto místních poboček Klubu.Za ostravský region se zúčastnily také delegace městského obvodu Radvanice,Petřvald,Stonava ,Horní Sucha,Karvina a Nadace Landek Ostrava .Celkem se dle organizátorů zúčastnilo setkání 64 měst a obcí reprezentovaných 77 delegacemi měst,obcí a spolků ( oficiálně registrovaných členů delegací bylo 510 a velké množství těch,kteří se u organizátorů neregistrovali).Nejvzdálenější delegace byly až z Košic a Spiše.

Uhlí a bytí v Patagonii, i jinde.
Nová publikace Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě.

EDICE - HORNICTVÍ VČERA, DNES A ZÍTRA (14)

Autor: P. Véna

NOVÉ  KNIHY

Vydavatelství: KPHMO

160 stran, vydání první.

Z předmluvy:

Čtenářům, především hornického zaměření, ale i široké veřejnosti se dostává do rukou podmanivé vyprávění bývalého technického pracovníka OKD, který prošel všemi provozními funkcemi až po ty nejvyšší a posléze, po předčasném odchodu do důchodu, pracoval jako hornický expert ve Španělsku a v Argentině v jižní Patagonii na hlubinném dole Rio Turbio, jehož osudu je věnována podstatná část publikace.

Vyprávění je pojato netradičně ve třetí osobě technika Pedra, a tím dodává celému ději určitý neosobní vztah, ale to jen navenek, protože vyprávění je plné osobních prožitků, meditací o současném životě, vzpomínek na domov, zkoumáním paralely argentinského a našeho společenského vývoje a neuvěřitelnými zážitky v oblasti technického řízení a řešení činnosti dolu. Je také plné porozumění života a práce argentinských techniků a havířů, ale i oprávněné kritiky technické a perzonální činnosti vedení společnosti, která důl zprivatizovala. Pedro při psaní této publikace dokonale využil svých literárních vloh a svou činnost v zahraničí, vztah k lidem, k profesní činnosti, k domovu a k rodině podal velmi působivě s jistou dávkou emocí a sugesce, ale uvážlivě a dramaticky.

Tato publikace, která líčí zkušenosti českého erudovaného báňského technika při činnosti na dolech v zahraničí v poměrně dlouhém období, se všemi jeho negativy i pozitivy, je ojedinělým dílem, které v naší současnosti nemá obdoby. Bylo by velmi vhodné, aby se i další účastníci hornických zahraničních misí chopili pera nebo počítače a napsali své zážitky a zkušenosti z činnosti v Afghanistanu, na Kubě, v Mongolsku, v Kanadě, v Chile a jinde, aby předali své poznatky, zkušenosti a pocity i svým následovníkům.

V každém případě doporučuji tuto publikaci k přečtení všem čtenářům, které zajímá činnost našich hornických expertů v zahraničí. Spolu s Pedrem prožijí čtenáři nezapomenutelné zážitky.

Přehled (abstrakt):

Po vyjití základní školy ve Studénce-Butovicích jsem se spolu se čtyřmi spolužáky přihlásil do hornictví. Vyučil jsem se v Karviné na Dole 1. máj. Po vyučení jsem přešel do Ostravy na Důl Hlubina, pobočný závod Šalomoun. Na ostravských šachtách byly kolektivy horníků více sžité spolu než v Karviné, kde jsme se dva roky učili. Nemohu tvrdit, jestli to skutečně tak bylo, ale jako vyučenci jsme to cítili. Mohlo to být tím, že na Barboře bylo podstatně větší množství zaměstnanců, myslím tím brigádníků, a pak tam byly i vojenské osádky.

S kamarádem a spoluučněm Emanem jsme byli zařazeni do přípravy, do ražení chodeb. Směnového předáka nám dělal havíř, který měl přes padesát. V práci byl velice poctivý, ale nerad dělal s novými věcmi. Dopraváři nám přivezli dvě pneumatické podpěry (pacholata) na vrtačky do kamene. Skoro měsíc zůstaly nedotčené a opřené o výztuž. Havíř si postavil hlavu a nedovolil s pacholaty pracovat. Pak si vzal asi 3 4 dny dovolené. My jsme využili jeho nepřítomnosti a použili jsme této malé mechanizace. Když přišel havíř znovu na směnu, tak jsme nachystali vrtačky s pacholaty a řekli jsme mu, že ručně nebudeme vrtat. Po pár dnech si na to havíř zvykl a určitě byl rád, že jsme si tím rozhodnutím ušetřili hodně dřiny.