„Kaj iděš, Lojzek? Ženiš se či co, že zje
taki vyoblikany?“ divili se mi v ponděli
Na Upadnici kamoši. Byl sem totiž
v kostelovych šatach, do kerych sem se,
k překvapeňu svojimu i Maři, narval. Bo
sem musel! „Ale, neni mi do smichu, bo
zme pravě pochovali mojiho dvorniho
zubařa, ale hlavně dluholeteho přitela
Zdenka. Tuš mi, hospodo, na smutek
nalej velkeho černeho švihaka,“ pravil
sem a ztěžka sednul ku stolu. „Teho sem
teš znal, paru razy sem u ňho, když sem
ešče měl zuby, byl. A co tak naraz?“
ptal se Antek. „Něchcu o tym mluviť.
Chcu na ňho spominať zvesela, bo to
byl fajny synek. Enem to vam musim
řecť, že mě odnaučil bať se zubařu, ich
klešči a vrtačky.
Jak to vidí stryk Lojzek
