Po vyjití základní školy ve Studénce-Butovicích jsem se spolu se čtyřmi spolužáky
přihlásil do hornictví. Vyučil jsem se v Karviné na Dole 1. máj. Po vyučení jsem přešel do
Ostravy na Důl Hlubina, pobočný závod Šalomoun. Na ostravských šachtách byly kolektivy
horníků více sžité spolu než v Karviné, kde jsme se dva roky učili. Nemohu tvrdit, jestli
to skutečně tak bylo, ale jako vyučenci jsme to cítili. Mohlo to být tím, že na Barboře bylo
podstatně větší množství zaměstnanců, myslím tím brigádníků, a pak tam byly i vojenské
osádky.
S kamarádem a spoluučněm Emanem jsme byli zařazeni do přípravy, do ražení chodeb.
Směnového předáka nám dělal havíř, který měl přes padesát. V práci byl velice poctivý, ale
nerad dělal s novými věcmi. Dopraváři nám přivezli dvě pneumatické podpěry (pacholata)
na vrtačky do kamene. Skoro měsíc zůstaly nedotčené a opřené o výztuž. Havíř si postavil
hlavu a nedovolil s pacholaty pracovat. Pak si vzal asi 3 4 dny dovolené. My jsme využili jeho
nepřítomnosti a použili jsme této malé mechanizace. Když přišel havíř znovu na směnu, tak
jsme nachystali vrtačky s pacholaty a řekli jsme mu, že ručně nebudeme vrtat. Po pár dnech
si na to havíř zvykl a určitě byl rád, že jsme si tím rozhodnutím ušetřili hodně dřiny.
Zároveň s naším příchodem na Šalomounu přišli ještě další vyučenci z jiných revírů
republiky. Na chodbě před sfáráním jsme společně čekali na příjezd klece a vyměňovali
jsme si názory. Asi za rok jeden vyučenec přišel s nápadem, že bychom mohli založit v ražbě
mládežnický kolektiv. Po směně jsme šli za vedoucím úseku a seznámili jsme ho s naším
nápadem. Vedoucí se na nás chvíli díval a po chvíli řekl: „Nemám námitek, ale dejte mi den
nebo dva na rozmyšlenou. Musíme se se zástupcem poradit a pokud on nebude mít
námitky, uděláme nové rozdělení osádek.“ Za dva dny nás zavolala a informoval nás,
že s naším návrhem souhlasí. Hlavním předákem bude jmenován Petr Hamza (o rok starší
než my) a jako první pracoviště budeme mít zmáhání ve sloji Natálie.
Po vyzmáhání hlavní třídy jsme udělali kříž a pokračovali ve zmáhání. Další kolektiv
zmáhal třídu (chodbu) ve sloji Roland. Než jsme začali dělat kříž, dostali jsme nakladač.
V krátké době nás vedoucí volal a řekl, že není spokojen s osádkou v Rolandu. Z toho
důvodu náš kolektiv půjde razit do Rolandu a kolektiv, který tam razí, půjde místo nás do
Natálie. Žádal po nás denní postup 3 m. Zmáhání bylo náročné. Budovalo se do zvonkové
výztuže. Nad výztuží komínovalo 2 3 m a bylo zapotřebí dělat polštář ze starého dříví. Žádali
jsme o nakladač z Natálie. Osádka z Rolandu se postavila proti s tím, že nám nakladač nedá.
Reklamovali jsme to u vedoucího, ten pokrčil jen rameny. Ze směny jsem domů jezdil
společně s lokomotivářem Karlem. Požádal jsem ho, aby přišel v neděli na směnu. Se mnou
přišli ještě dva hoši. Pomocí lokomotivy jsme nakladač převezli k nám do předku. V pondělí
ráno jsem šel k okénku k vedoucímu úseku pro lístek na materiál. Když mě vedoucí uviděl,
vystrčil hlavu z okénka a začal po mně křičet, až se celá chodba třásla. Já jsem udělal čelem
vzad a šel jsem k šachtě. Když jsme přišli do předku, už nás čekal havíř z Natálie a začalo
to znovu. Druhý den jsem se okénku vyhýbal, ale slyšel jsem: „Pepíku, Pepíku, pojď sem!“
Uposlechl jsem. Přišel jsem k okénku a viděl jsem u vedoucího úsměv. Byl rád, že jsem
to provedl.
Na šachtu přišla jednoho dne nová mladá uklízečka. byla středem pozornosti jak havířů,
tak techniků. Za pár dnů jsme se dozvěděli, že velice ráda střídá může. Bydlela ve vesnici asi
8 10 km od šachty. Několik havířů se jí nabídlo, že ji doprovodí po odpolední směně domů.
Mladá žena souhlasila a když přišla k rodinnému domku, zavřela za sebou rychle vrátka
a doprovod dále nepustila. O hezké ženě se hovořilo i na podniku u ředitele. Našel
se i zápisník, kde měla napsaná jména svých ctitelů. Bylo nařízeno vyšetřování. Určitě
omylem byl zapsán v notesu i nejstarší technik, zástupce závodního. Když přišel ke komisi,
seznámil ho vedoucí komise s obviněním. Technik odpověděl: „Podívejte se, za pár měsíců
jdu do důchodu. Pokud byste mi dokázali, že jsem měl s takovou mladicí poměr, tak to bude
pro mě vyznamenání.“
Jednou jsme poseděli v kanceláři. Technik, spoluzaměstnanec z těžního úseku nás
pozval na krátké posezení. Měl kulatiny (narozeniny), přichystal pro nás malé občerstvení.
Všichni jsme mu popřáli a ihned se rozvinula debata. O čem se havíři baví, jen o práci. Tak
to bylo i v tomto případě. První se s námi rozloučil vedoucí úseku větrání. Byl vysoký, hodně
mu nechybělo do dvou metrů. Když začal otvírat dveře, jeden spolupracovník mu řekl:
„Jane, ty jsi tak velký, že bys mohl žebrat přes vrata.“ Bylo to trochu tvrdé. Ale on Jan byl
velmi sebevědomý a chytrý a rád si dělal z ostatních švandu.
Koncem padesátých let minulého století byla z osmého patra Šalomouny vyražena
ve sloji Olga svážná, která vyústila na osmém patře jámy Jindřich. V té době byly na
Šalomouně malé myšky. Nikdo je nezabíjel. Fáral jsem do určeného revíru a na kříži jsem
si sedl na složené dříví a z brašny jsem vytáhl svačinu, oddělil jsem krajíčky a jeden
se šunkou jsem pomalu jedl, druhý jsem ss papírem odložil vedle sebe. Po snězení prvního
krajíčku jsem chtěl vzít druhý. Podíval jsem se a viděl jsem, jak se jimi krmí malá myška. Tak
jsem se přátelsky rozdělili.
Po probití svážné na Jindřichovou jsme poznali, že budeme mít trvale nové obyvatele.
Potkani se z Jindřichové začali tlačit k nám. Na závodě byla jediná administrativní
pracovnice známkařka. Tato paní vydávala známky a cechovala havíře fárající na denní
a odpolední směně. Byla u havířů neoblíbena. Pokud havíř v daném termínu nedonesl
paragraf nebo nemocenský lístek, tak na něho jízlivě pokřikovala: „Máte bulku.“ Havíři, kteří
pracovali ve zmáhání na Jindřichové na noční směně, přišli na nápad. Podařilo se jim
odporné zvířátko chytit a uvázat ho na tenký drát (palník). Horníci, kteří pracovali v této
oblasti, vyjížděli po směně na Jindřichové a pak mohli jet tramvají na Šalomounu (byly ještě
staré typy a havíři mohli stát jen na plošině). Noční směně vydával známky a zároveň
cechoval směny do známkovnice revírník dopravy. Zmahači přišli na nápad, jak známkařce
oplatit její vystupování. Táhli za sebou potkana po chodbě ke známkovně. Potkana zavřeli
do stolu a spěchali do koupelny. Co se potom dělo, nebudu popisovat. Příběh nechal ředitel
podniku šetřit. Od té doby ubylo i stížností na jednání známkařky.
Ještě poslední příběh s potkanem. U obsluhy pásu z rubání ve sloji Olga pracoval
pracovník, který dojížděl na šachtu z „Prajzské“. Byl ze smíšeného manželství, a tak
v průběhu II. Světové války musel na východní frontu. Dostal se až ke Stalingradu. Jeho
kamarádi vyprávěli, že se ztratil jeho posádce a šel pěšky s ustupující německou armádou až
do vesnice u Opavy, kde bydlel. Po příchodu domů si udělal pár dnů odpočinku a šel se přihlásit do práce na Šalomounu. Byl zařazen k obsluze těžního zařízení. Jednou
po příchodu na pracoviště si udělal pořádek, usedl na dřevo a začal svačit. Měl na sobě staré
kalhoty s širokými nohavicemi. Nevšiml si, že se proti němu rozběhl potkan. Ten mu vletěl
do jedné nohavice. Horník se lekl a potkana pod kolenem rukama úplně rozmačkal.
Za chvíli přišel revírník, dal mu okamžitě lístek na výjezd a k lékaři na ošetření.
Než článek dokončím, chtěl bych napsat, že dnes jsem velice rád, že jsem šel po vyučení
pracovat na Šalomounu. Pracoval jsem tam od roku 1953 do konce roku 1968. Nejhezčí
chvíle byly, když jsme po noční směně přišli k šachtě. Za námi spěchali překladači z rubání.
Překládku dělali „staří“ a kvalifikovaní havíři. Při příchodu k jámě dal každý lampu
do dvojstupu a sedl ke zdivu náraží. Téměř pokaždé začali vypravovat vtipy a veselé příběhy.
Kdyby je poslouchal nějaký spisovatel, byla by z toho hezká kniha ze života havířů. Mezi
horníky bylo málo těch, kteří se povyšovali a podobně. O životě horníků píše (i když
popisuje jinou dobu) Josef Filgas v knize „Zapomenutá Ostrava“. Práce horníků a hutníků
byla a je těžká a mnohdy i riziková. Tyto faktory je určitým způsobem stmelovaly. Dovedli
jeden druhému poradit a pomoci. Jen laik může hornickou práci podceňovat. Na co
nemohu zapomenout, je to, že se havíři uměli pobavit, a to bych chtěl podtrhnout.
Josef Pavlačík