VÝVOJ KOKSÁRENSTVÍ V OSTRAVSKO-KARVINSKÉM REVÍRU, HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

3. Moderní rozvoj koksárenství, koksárenský novověk.

V r. 1872 postavila koksovna Trojice 40 pecí systému Copp?e v úpravě podle Štiebra. To byly první pece, u nichž se systematicky využívalo vedlejších produktů koksování, tj. chemických látek obsažených v koksárenském plynu. K jejich výstavbě přistoupila také vítkovická Ústřední koksovna, tzv. Centrálka. Zužitkování surového dehtu je sice známo již od r. 1859. Bylo to však primitivní stáčení surového dehtu, přirozeně roztaveného vysokou teplotou při karbonizaci v milířích, do podzemního zásobníku. Každý čtenář si jistě dovede představit, jak asi vypadalo zemní podloží takové stáčírny při absenci absolutně těsných rozvodů, armatury i zásobníku. O to větší kontaminace továrních území nastávala do doby, než se poprvé systémově tyto látky jímaly a přepracovávaly v chemických provozech. Jsou to celá dlouhá desetiletí v průběhu 19. století, kdy koksovny neblahým vlivem chemických odpadů a plynných exhalací působily na okolní prostředí.

Seděli zme v nedělu Na Upadnici a vedli tradični hospodske dřisty, když naraz přišel Jaryn. V ruce měl plny košik pravačku. Hodil ho před nas na stul s tym, až se spravedlivo podělime. Když se ale Jiřik před sebe nahrnul věči polovinu, zařval na ňho: „Pravil sem jasně, že spravedlivo a ni bratrski, jak se byli zvykli s nami v socialistickym taboře děliť sovětšti bratři!“ Za normalnich okolnosti bysme se s chlopami jeho docela povedenemu vtipu zasmjali, ale při pohledu na ňho nas smich hned přešel. „To tě tak vytočilo, že se Jiřik přibral vice hřibkuv, že zje bledy jak stěna?“ zeptal sem se ho a snažil se ho svojimi slovami ešče vic nědraždiť. Ale Jarynova reakca byla moc překvapiva: zesul se sklesle do stolka a malem rozbečel. Poručil sem mu ferneta, ale to razantně odmitnul:

Jak to vidí stryk Lojzek

VÝVOJ KOKSÁRENSTVÍ V OSTRAVSKO-KARVINSKÉM REVÍRU, HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

2. Nástup nových technologií.

Zhruba do poloviny 19. století měly primární úlohu ve vývoji a aplikaci koksování Vítkovické železárny, zatímco uhelné doly, pokud si u svých jam stavěly koksovací pece, prováděly koksování spíše v menší míře nebo jen pokusně. Úlové pece byly brzy nahrazovány plamennými pecemi. Byl to další vývojový typ, který navazoval na úlové pece s vytápěným dnem. Tyto pece používaly vyhřívání uhelné vsázky přes zdivo oddělující pracovní prostor pro koksování od vytápěného systému. Tím byly vytvořeny předpoklady pro snížení propalu uhlí přímým hořením. Tyto pece se staly základem pro další vývoj ve stavbě koksovacích pecí. Úlové nebo prvotní plamenné pece se však v OKR neudržely příliš dlouho. Pracovaly zde jen asi do r. 1866.

 

      NOVÝ  KALENDÁŘ s tématikou minerály

     Autor:  Fotograf Milan Váchal, design Adina Sládková, minerály Petr Osvald

      Vydavatelství: DUCHMAUS o.s.

Má 12+1 stran. , vazba bílá-kroužková, formátu 44 x 30 cm, reklamní pruh 5,5x30cm (dole), cena 200,- Kč

Objednat:
o.s. Duchmaus
Osvald Petr

B. Němcové 118
Stříbro 349 01
tel 604 670 114
email:osvald.petr@mineralos.cz

Ukázka:

VÝVOJ KOKSÁRENSTVÍ V OSTRAVSKO-KARVINSKÉM REVÍRU, HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

1. Prvotní koksárenské technologie

Koksování uhlí je přímo spojeno s rozvojem hutní výroby. V českých zemích se prvně připomíná na konci 18. století v Hluboši u Příbrami a v roce 1821 v Darové u Plzně. Tyto pokusy však neměly dlouhého trvání nebo se nezdařily. Trvalé a systematické používání černouhelného koksu se zavedlo až v Ostravsko-karvinském revíru (OKR), a to v souvislosti s provozováním Rudolfovy hutě ve Vítkovicích, založené v r. 1828. V Beskydech již pracovaly železárny ve Frýdlantu a na Čeladné. Ty však v té době již nevykazovaly dlouhou životnost, protože jejich výroba železa byla založena na použití dřevěného uhlí (dřevného koksu). Dřeva v lesích ubývalo a jeho použití v železářské technologii nebylo dostatečně rentabilní. Předváha při výrobě dřevěného uhlí dosahovala neuvěřitelně vysoké hodnoty 5. Na 1 t železa se spotřebovalo 30 t těženého dřeva. Ve srovnání s dnešní spotřebou paliva na výrobu surového železa, která orientačně činí 0,75 t černého uhlí na 1 t surového železa (přepočteno přes spotřebu černouhelného koksu), je to číslo hrozivě vysoké na to, aby tato technologie byla obhájitelná nejen z hlediska ekonomického, ale také ekologického. Z této situace vzešel záměr vybudování vysoké pece, pudlovacích pecí a válcoven ve Vítkovicích. Výroba začala rok po založení hutě, tedy v roce 1829. K prvnímu provoznímu a trvalému využívání černouhelného koksu k výrobě surového železa ve vysokých pecích došlo v roce 1831.

Již tradičně se na 121. celostátním skoku přes kůži, který se konal dne 30. dubna 2010, sešla široká hornická veřejnost České republiky. Skoku se rovněž zúčastnili horničtí zástupci Slovenska, Polska a Ruska.

Skok se konal v Kulturním domě Hodonín a začínal v 17 hodin. Přítomno bylo mnoho známých osobností. Z VŠB-TU Ostrava to byl rektor Prof. Ing. Ivo Vondrák, CSc., předchozí rektor této školy Prof. Ing. Tomáš Čermák, CSc., děkan HGF Prof. Ing. Vladimír Slivka, CSc., předseda senátu VŠB-TU Prof. Ing. V. Dirner, CSc., vedoucí Institutu hornického inženýrství a bezpečnosti HGF Prof. Ing. Pavel Prokop, CSc., z OKD pak ředitelé Ing. Hadrava a Ing. Kabourek. Z Mostu přijeli primátor Ing. Vlastimil Vozka a emeritní HIP SHD Ing. Jan Žďárský, CSc., ze Sdružení baníckych spolkov a cechov Slovenska, předseda Ing. Jaroslav Malchárek, CSc., z MOb Radvanice a Bartovice, místostarostka Ing. Bc.Ivana Michálková, z Hospodářské komory ČR viceprezident Ing. Pavel Bartoš, ze Svazu zaměstnavatelů Ing. Zdeněk Osner, CSc. a Ing. Josef Pomahač a mnoho dalších. Za Nadaci Landek se skoku zúčastnili Josef Kimer a Josef Gavlas a za výbor KPHMO Rodan Broskevič, Petr Rojíček a Stanislav Kuba.

Výtah z přednášky autora, konané dne 6. dubna 2010 v Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě-Petřkovicích

Hlubinné dobývání uhlí vytváří již svým charakterem technologického procesu podmínky určitého úrazového rizika s poměrně velkým procentem úrazů těžkých a život bezprostředně ohrožujících. Ve všech zemích s rozvinutým uhelným průmyslem byla úrazovost vždy dosti vysoká, a to nehledě na trvalý růst profylaxe. I zkušenosti z našeho revíru v druhé polovině 20. století to plně potvrzovaly.