Výtah z přednášky autora, konané dne 6. dubna 2010 v Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě-Petřkovicích
Hlubinné dobývání uhlí vytváří již svým charakterem technologického procesu podmínky určitého úrazového rizika s poměrně velkým procentem úrazů těžkých a život bezprostředně ohrožujících. Ve všech zemích s rozvinutým uhelným průmyslem byla úrazovost vždy dosti vysoká, a to nehledě na trvalý růst profylaxe. I zkušenosti z našeho revíru v druhé polovině 20. století to plně potvrzovaly.
Rozvoj uhelného průmyslu na Ostravsku po roce 1945 si vyžádal zřízení Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě-Radvanicích a v roce 1962 pak založení stálého záchranného sboru při HBZS. Rozsah zásahových akcí nejen narůstal, ale měnil se také jeho charakter a začala tedy vyvstávat potřeba lékařského zabezpečení těchto akcí.
V těchto letech bylo toto lékařské zabezpečení velmi živelné a neorganizované. Povětšinou byl nějaký lékař, ať již závodní nebo lékař z pohotovosti povolán na postižený důl a jen velmi vzácně sfáral do dolu. Nešlo se tomu nikterak divit nebo to dokonce odsuzovat, že většina těchto lékařů měla obyčejný lidský strach sfárat do mnohdy nebezpečných důlních podmínek. Povětšinou ale lékaři čekali na povrchu, na ohlubni, až postiženého vyvezli na povrch.
Proto se v roce 1963 našlo 22 lékařů různé odbornosti, převážně to byli závodní lékaři ostravských a karvinských šachet, kteří na HBZS absolvovali normální záchranářský výcvik s předpokladem přímých zásahů v dole při úrazech, nehodách a haváriích.
Jejich profesní zaměření bylo zcela jednoznačné. Být při tom, a to co nejdříve. Na maximální minimum zkrátit interval od okamžiku nehody v dole do prvního kontaktu postiženého s lékařem, tedy s první odbornou první pomocí. V dole pak, většinou na místě nehody, provést často v těch podmínkách nemožné, podat zraněnému nejen vysoce odbornou první pomoc, podle prvního, často bleskového vyšetření, ale také zajistit co
nejšetrnější a rychlý transport na povrch k dalšímu ošetření a k převozu na příslušná odborná oddělení nemocnic.
Byly to začátky velmi účelného spojení medicínské služby se službou báňských záchranářů, kteří se v akcích s lékařem cítili mnohem bezpečněji a lékaři měli tentýž dobrý pocit s profesionály záchranáři. Vznikla nová profese lékař-báňský záchranář v rámci OKR.
První roky služeb lékařů-záchranářů ale nebyly vůbec jednoduché. V letech 1965 - 1968 sloužili 24hodinové a mnohdy i týdenní služby, a to na svém pracovišti, a pak doma u telefonu. Po vyžádání z HBZS pak ihned odjížděli svým vozem na postižený důl.
Důležitým datem se stal 1. únor 1968, kdy začali lékaři záchranáři vykonávat pravidelnou pohotovostní službu přímo na HBZS. Tak se uskutečnilo několikaleté nemalé úsilí vedoucích pracovníků HBZS, především nezapomenutelného ředitele Ing. Lubomíra Hájka o zajištění lékařské první pomoci v podzemí na dolech v sídlech Hlavních báňských záchranných stanic. Toto pak bylo uloženo novou vyhláškou Českého báňského úřadu o báňské záchranné službě.
Počátky práce na HBZS však nebyly nijak růžové, nebyl sanitní vůz, lékaři sice sloužili 24 hodin na stanici, ale k úrazům a k větším nehodám vyjížděl lékař spolu s četami báňských záchranářů, tedy s velkým výjezdovým autobusem, pochopitelně s naším lékařským vybavením.
Brzy jsme ve spolupráci s primářem ARO nemocnice Fifejdy MUDr. Dostálem a s automobilkou AVIA v Ivančicích dávali dohromady naše představy a plány na výrobu velkoprostorového resuscitačního sanitního vozu AVIA v licenci RENAULT SAVIEM. Stávající sanitní vozy Škoda 1203 byly pro naše zásahy velmi malé a nevyhovující. Za pět let se tato naše společná snaha zrealizovala a první dva sanitní resuscitační vozy v republice vyjely a oba začaly jezdit v Ostravě. Jeden na ostravské Rychlé zdravotnické pomoci a druhý na naší službě na HBZS. Byl to už velký pokrok, který umožňoval za většího prostoru a při špičkovém lékařském vybavení sanity, se velmi kvalitně postarat o postiženého i během
jeho transportu do nemocnice. Nebýt nemalého finančního, tedy valutového zajištění ze strany OKR, takové špičkové vybavení bychom neměli. Dlouho takové vybavení neměla ani sanita ostravské Rychlé lékařské pomoci. A tak po pěti letech, v roce 1973, začal už s novou sanitou fungovat lékařský výjezd HBZS pod názvem Rychlá důlní zdravotnická pomoc. Již při svém vzniku byla tato služba v Evropě zcela ojedinělá a takovou zůstala i dodnes.
Lékařský výjezd HBZS od začátku zasahoval nejen při jednotlivých úrazech nebo haváriích, ale i u náhlých případů ohrožení života neúrazového, tedy interního charakteru, například u srdečních slabostí, srdečních infarktů, dechových selhání, vyčerpání, přehřátí, u centrálních mozkových příhod a jiných. Úrazových stavů však vždy bylo 90 % všech našich výjezdů, zbytek pak byly stavy neúrazové.
Když se hodnotila po 10, 20 a 30 letech činnost Rychlé důlní záchranné služby, bylo možno vždy konstatovat, že se tato služba lékařů-záchranářů a celého sanitního výjezdu HBZS stala nedílnou součástí komplexního zabezpečení zdravotnické péče na závodech OKR a navíc byla zařazena do integrovaného zdravotnického systému Moravskoslezského kraje. Důlní závody si postupně na tuto službu zvykly a plně ji využívaly.
Za 42 let existence se stala služba lékařů-záchranářů se sanitním výjezdem HBZS v revíru zcela nezbytnou a samozřejmou. Zasahovala při všem, co vážného se v revíru stalo, při všech život ohrožujících úrazech, při všech větších nehodách i haváriích a při všech těžkých akcích záchranných sborů HBZS.
Byli jsme tedy při všem a velmi často i v první linii.
MUDr. Milan Blažek
