VÝVOJ KOKSÁRENSTVÍ V OSTRAVSKO-KARVINSKÉM REVÍRU, HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
3. Moderní rozvoj koksárenství, koksárenský novověk.
V r. 1872 postavila koksovna Trojice 40 pecí systému Copp?e v úpravě podle Štiebra.
To byly první pece, u nichž se systematicky využívalo vedlejších produktů koksování,
tj. chemických látek obsažených v koksárenském plynu. K jejich výstavbě přistoupila také
vítkovická Ústřední koksovna, tzv. Centrálka. Zužitkování surového dehtu je sice známo již
od r. 1859. Bylo to však primitivní stáčení surového dehtu, přirozeně roztaveného vysokou
teplotou při karbonizaci v milířích, do podzemního zásobníku. Každý čtenář si jistě dovede představit, jak asi vypadalo zemní podloží takové stáčírny při absenci absolutně těsných
rozvodů, armatury i zásobníku. O to větší kontaminace továrních území nastávala do doby,
než se poprvé systémově tyto látky jímaly a přepracovávaly v chemických provozech. Jsou
to celá dlouhá desetiletí v průběhu 19. století, kdy koksovny neblahým vlivem chemických
odpadů a plynných exhalací působily na okolní prostředí.
Prvenství ve využívání chemických látek bylo připisováno německé Ottově konstrukční
kanceláři, byť ona přišla se svým systémem až v roce 1876. Principem systému Otto bylo
použití dvou regenerátorů určených k tomu, aby se vzduch pro spalování topného plynu
předehřál spalinami z koksárenské baterie. Jsou to tedy Ottovy regenerační pece. Životnost
pecí se zvýšila použitím žáruvzdorného materiálu moderního typu pro zdivo. Také
výtěžnost uhlí stoupla o 5 %. Ottův systém zaváděl i plnění pecí pěchovanou vsázkou, čímž
rozšířil škálu používaných druhů uhlí směrem k levnějším druhům s horší jakostí. Pěchování
uhelné vsázky bylo v Německu vyvinuto v šedesátých letech 19. století, ale u nás se pece na
pěchovanou vsázku poprvé začaly stavět až v r. 1876, nejprve na koksovně Karolina. Ottovy
pece byly vylepšeny zavedením Siemensových regenerátorů k ohřevu spalovacího
vzduchu přidávaného ke koksárenskému plynu podle Hoffmanna. Otto-Hoffmannovy
pece zaváděné na počátku devadesátých let 19. století jsou tedy dalším českým
příspěvkem k inovaci koksárenských baterií. Touto etapou skončilo přejímání technických
vzorů z Belgie nebo Francie a začal nástup německých vzorů.
Ke zlepšení technicko-ekonomických parametrů Ottových regeneračních pecí přispělo
pak využití chemických látek: surový dehet, surový benzol a síran amonný, z nichž se pak
další rafinací vyráběl dehet, benzen, čpavek a široká řada dalších chemických produktů pro
spotřebitelskou sféru. Chemické výrobky z koksoven se tak staly základem pro primární
vybudování těžkého chemického průmyslu, sekundárně pak pro navazující chemickou
výrobu konečných spotřebitelských chemických produktů. Nejprve si koksovny
zpracovávaly své chemické produkty samy. Po výstavbě ostravského závodu Julius Rütgers
v roce 1892 se chemické látky z koksoven zpracovávaly centrálně v tomto závodě. Od roku
1960 se chemické produkty začaly zpracovávat i v novém závodě DEZA ve Valašském
Meziříčí a po zastavení ostravského závodu Rütgers v roce 1996 přešla veškerá chemická
výroba do závodu ve Valašském Meziříčí.
Koksárenský plyn, jakožto další produkt koksochemické technologie, se stal důležitým
energetickým médiem v hutních závodech s výrobou surového železa, kde se z něj
mícháním s vysokopecním plynem vyráběl směsný plyn pro ohřev ve všech energetických
agregátech. Za tím účelem se již od začátku 20. století propojovaly plynovodním potrubím
všechny koksovny s hutními závody, příp. s jinými přilehlými průmyslovými podniky
a taktéž navzájem. Konečné propojení plynovodní sítě bylo provedeno v roce 1992/1993
výstavbou plynovodní spojky mezi koksovnou Jan Šverma v Mariánských Horách
a Vítkovickými železárnami. Na plynovodní síť byl napojen i tehdejší závod MCHZ
v Mariánských Horách.
S nástupem devadesátých let 19. století se těžiště výroby koksu zcela přesunulo
na Ostravsko. Výroba koksu se nezvyšovala růstem počtu pecí, ale jejich kapacitou
a produktivitou. Od počátku 20. století do 1. světové války se na Ostravsku vyrábělo již 95 % výroby koksu v rakousko-uherském Předlitavsku. Po česko-německých modifikacích
Ottových pecí nastoupily v revíru ryze německé systémy. O daleko úspornější vytápění
a vyšší využití koksárenského plynu pro výrobu chemických produktů prakticky v dnešních
měřítkách se zasloužily Koppersovy pece. Ty byly zaváděny od r. 1912 nebo 1911 počínaje
koksovnou František v Přívoze. V rámci obnovy koksárenských baterií se inovovala
reverzace regeneračního systému. U Koppersových pecí se výraznou měrou začaly využívat
obslužné stroje a ustoupila primitivní a náročná ruční práce. Všechny pohony se postupně
převáděly z páry na elektřinu. Koppersovy pece se znovu ještě stavěly v období od 40. do
60. let minulého století.
Od r. 1928 se v revíru, a to nejprve opět na koksovně František, začaly zavádět Stillovy
pece. Je to systém s vícestupňovým spalováním plynu v topných kanálech, a tudíž
s rovnoměrnějším ohřevem pecních stěn. Rovnoměrnost teploty stěn po výšce dovolil
zvětšit výšku koksovacích komor až do 6 m, čímž se zvýšil užitečný objem pece a její výkon.
Ve výčtu vývojových kroků v koksárenství nelze minout velkoprostorové baterie PVR
vyvinuté v projekčním ústavu Giprokoks v Charkově v r. 1973. Tento systém pracuje od
r. 1980 na dvou koksárenských bateriích v Kunčicích, které jsou součástí dnešního závodu
Arcelor Mittal Ostrava.
Ing. Jan Počta, CSc.
Pokračování příště.