Třetí v řadě knížecích jam v obci Karviná se po Jindřichu a Františce začal v roce 1859 hloubit Karel, kterého po několika měsících následoval Jan. Obě důlní díla vznikla v místech mělkých šachtic, pro něž na začátku 19. století získal hrabě Johann Josef Larisch-Mönnich první důlní míry (oprávnění k těžbě).

První zásadnější rekonstrukce provozu na jámách Jan a Karel proběhla v letech 1878-1883. Komplex tvořený ještě koksovnou a později elektrárnou (1902) tak neměl s odbytem uhlí a koksu žádné větší problémy. Pomalu se zlepšovaly také pracovní a hlavně životní podmínky havířů. Larischové, stejně jako ostatní uhlobaroni, věděli, že mají přímou úměrnost s jejich zisky. Ne náhodou se nemocnicím, ozdravovnám a koloniím za těch časů říkalo „blahobytná“ zařízení. Kolem Jana a Karla vystavěli jako první domy na Sovinci (od r. 1869), postupně vyrostly osady U větrné jámy Jindřišky, Pohraniční, U jámy Emílie, U jámy Jan, Stará mašina a další.

V blízkosti pramene Karvinského potoka byl v roce 1880 proveden zkušební vrt, který dal později základ k založení nového dolu v Karviné. Pravidelná těžba byla zahájena v roce 1889. Původním majitelem nového dolu byl arcivévoda Albrecht, od roku 1885 pak arcivévoda Bedřich.

Důl byl pojmenován po Ludvíku Hohenegrovi, vrchním řediteli Těšínské komory, známém geologovi a báňském a hutním odborníkovi. Důl Hoheneger měl od roku 1885 vlastní elektrárnu, která umožňovala moderní osvětlení povrchových objektů. Zpočátku šlo o stejnosměrný proud, později střídavý. První dálkové vedení elektrické energie pak bylo zprovozněno v roce 1898 a vedlo z Dolu Hoheneger na Důl Albrecht. Celková délka trasy byla deset kilometrů a přenášená elektřina měla napětí 10 kV.

POMNÍKY HORNICKÉ SLÁVY

Pozorné čtenáře hornického seriálu asi nepřekvapí otázka, kdo je přímým pokračovatelem tradic karvinských šachet Gabriela, Hohenegger, Barbora, poválečného Dolu 9. květen a Velkodolu 1. máj? Potřebujete-li přece jen nápovědu, tady je. Jde o nejkapacitnější důl společnosti OKD, největší hlubinný těžební komplex u nás i ve střední Evropě. Pokud jste odpověděli Důl Darkov, je to správně!První zmínku o báňské aktivitě v prostoru darkovského závodu 2, sídla správy současného dolu, nalezneme v archivech u letopočtu 1949. Poblíž soleckého kopce tehdy horníci vyhloubili jámu Mír 4, větrní dílo Dolu UNRRA (Gabriela). Musely však uběhnout ještě dvě desítky let, než se investiční výstavba nového závodu Darkov stala skutečností. Ostravsko-karvinské doly se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století začaly potýkat s nedostatečnou kapacitou dobývacích prostorů. Otvírky pokulhávaly za těžbou. Odborníci proto vkládali do zahájení výstavby perspektivního skupinového dolu Karviná-Východ (1972) velké naděje.

Bulači, to jsou po ostravsku áčkaři, zetkaři, zkrátka pracovníci, kteří do práce občas nechodí a bulají šichty. V rubáních byla každá ruka potřeba, ale chlopi, jak jim z prašného důlního prostředí vyschlo v krku, začali pít a na další směnu nešli.
Vedle nástěnek o plnění plánu se vzornými a vyznamenanými pracovníky se objevily nástěnky bulačské, kde bylo, kolik kdo zameškal směn. Ale moc to nepomáhalo.
Generál Miska si dal jako osobní socialistický závazek, že s tím něco udělá. V té době prim v bulání měly doly na Karvinsku, Dukla, Gottwald a Zápotocký.

Generální ředitel Miska si tentokrát do hornických domů nepozval samotné havíře, ale jejich manželky, které občas o tom, že jejich muž místo na šachtu chodí do harendy, ani nevěděly. Ženské asi myslely, že dostanou nějaký dárek k výročí.

Z knihy Příbramské a jiné hornické historky

příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec

Ne všechny záměry během více než 225leté historie těžby uhlí v ostravsko-karvinském revíru skončily úspěchem. Žádný ale nerozdělil odbornou a laickou veřejnost tak, jako důl, jehož dvě věže ční pod úpatím majestátného Radhoště ve Frenštátě. Generálové z OKD řešili od poloviny sedmdesátých let minulého století problém, jak nahradit úbytek efektivních dobývacích ploch, zejména v ostravské dílčí pánvi. Postupně otevřené doly Paskov a Staříč v jižní části revíru nemohly průmyslové potřeby státu uspokojit. Zájmu odborníků vcelku logicky neunikly výsledky již dříve prováděného průzkumu v podbeskydské oblasti. Vrty zde objevily perspektivní denudační reliéf karvinského souvrství.

JANATA Milan a ZACHAŘ Zdeněk

NOVÉ  KNIHY

FORTprint, ing Jan Škoda

Vázaná vazba 120 stran, vydání první, doporučená cena 145 Kč + poštovní poplatky.

Anotace:

Tato publikace se snaží populární formou přiblížit historické dění na jedné malé uranové šachtě v zapomenutém kraji Rychlebských hor ve zhruba desetiletém období od konce 50. do konce 60. let 20. století. Z hlediska celorepublikového jde o jednu z nejmenších lokalit, jejíž vytěžené zásoby uranu tvořily 1/250 všech vydobytých zásob za šedesátiletou historii těžby tohoto kovu u nás. Uran ze Zálesí se sice nepodílel na vývoji první sovětské atomové bomby, nelze však vyloučit, že se nestal součástí strategických jaderných hlavic. Jak je však všeobecně známo, neměli jsme tenkrát jinou možnost, než veškerý u nás vytěžený uran dodávat výhradně do SSSR.

PhDr. Jiří Majer, CSc.

25. 11. 1922 – 3. 2. 2008

Zemřel český montánní historik mezinárodního věhlasu. Zabýval se dějinami vědy a techniky, jeho přínos je významný hlavně v hornictví a hutnictví. Byl účastníkem protifašistického a třetího odboje. Pracoval v Národním technickém muzeu v Praze, od roku 1955 byl vedoucím jeho hornické sekce. Přednášel na našich a zahraničních vysokých školách, byl členem prezídia České společnosti pro dějiny věd a techniky, v tomto oboru zastupoval republiku při komisi UNESCO. Spolupodílel se na založení hornických muzeí v Mostě, Příbrami, v Jílovém u Prahy, v Sokolově, v Jáchymově, 3. odboje v Příbrami a památníku Vojna a 3. odboje v Jáchymově. Výrazně se podílel na knize Rudné a Uranové hornictví České republiky a dlouhé řadě dalších českých, německých, anglických publikací z oboru hornictví a hutnictví. Sám vydal dlouhou řadu odborných knih, například Dolování stříbra na Příbramsku v 16. století (1955), Těžba cínu v Slavkovském lese v 16. století (1970). Své rozsáhlé znalosti shrnul v knize Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (2004), zachycující tento obor od úsvitu dějin do současnosti. Zde popsal vývoj českého hornictví v mezinárodním kontextu, postupný rozvoj techniky a vědy, včetně společenských a sociálních vazeb. Jsou to z havířského pohledu viděné národohospodářské dějiny Českých zemí.

PhDr. Jiří Majer žil v Podlesí a v Praze, byl členem spolku Prokop, rád se zúčastňoval jednání historické sekce Hornické Příbrami. Byl to skromný, vstřícný člověk, který pomáhal mladším adeptům hornické historie.

Jeho obsáhlé dílo bude sloužit dalším generacím. Čest jeho památce.

| Autor: Otto Hejnic DIAMO | Vydáno dne 23. 03. 2008 | 1870 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář |