Třetí v řadě knížecích jam v obci Karviná se po Jindřichu a Františce začal v roce 1859 hloubit Karel, kterého po několika měsících následoval Jan. Obě důlní díla vznikla v místech mělkých šachtic, pro něž na začátku 19. století získal hrabě Johann Josef Larisch-Mönnich první důlní míry (oprávnění k těžbě).
První zásadnější rekonstrukce provozu na jámách Jan a Karel proběhla v letech 1878-1883. Komplex tvořený ještě koksovnou a později elektrárnou (1902) tak neměl s odbytem uhlí a koksu žádné větší problémy. Pomalu se zlepšovaly také pracovní a hlavně životní podmínky havířů. Larischové, stejně jako ostatní uhlobaroni, věděli, že mají přímou úměrnost s jejich zisky. Ne náhodou se nemocnicím, ozdravovnám a koloniím za těch časů říkalo „blahobytná“ zařízení. Kolem Jana a Karla vystavěli jako první domy na Sovinci (od r. 1869), postupně vyrostly osady U větrné jámy Jindřišky, Pohraniční, U jámy Emílie, U jámy Jan, Stará mašina a další.
Čemu ale těžaři zabránit nedokázali, byla neštěstí způsobená výbuchy. Prohlubování jam do plynodajných partií ložisek, špatné větrání a nedostatečné technické vybavení stály za sérií nehod v celém revíru. V roce 1885 zahynulo po trhací práci v podzemí jam Jan a Karel 108 mužů, o katastrofě v Larischových dolech (1894) s 235 mrtvými jsme se zmínili v minulém díle.
Na počátku 20. století obě původně samostatné šachty tvořily jeden provozní celek pod názvem Jáma Jan (Johannschacht), s roční těžbou pravidelně přesahující 200 tisíc tun uhlí. Larisch-Mönnichovy kamenouhelné závody a koksovna, jak zněl mezi dvěma světovými válkami plný název těžební společnosti, tvořily kromě jámy Jan ještě Františka, Hlubina, Jindřich a hornosušský František. S těžbou přesahující půldruhého milionu tun uhlí ročně zaujímaly v OKR páté místo (největší byla Báňská a hutní).
Není divu, že je nenechali bez povšimnutí němečtí okupanti. V letech 1939-45 se staly součástí koncernu Hermann Göring Werke. Jáma Jan těžila ročně téměř tři čtvrtě milionu tun uhlí, při více než tisícovce zaměstnanců. Po osvobození a znárodnění (1946) se někdejší knížecí doly pod identickými názvy začlenily do n. p. OKKD. Pouze Jan byl na pár let přejmenován na Prezident Beneš. Znovunabytou samostatnost ztratily v roce 1951. Staly se závody Velkodolu Čs. armáda.
Během rozsáhlé investiční výstavby byla těžní jáma Karel rozšířena a vybavena těžními stroji v hlavě tzv. kladivové těžní věže (1952), vyrostla nová úpravna uhlí (1954). Růst produkce v šedesátých letech šel na Dole ČSA ruku v ruce s hloubením výdušné jámy č. 3, v níž se skipovými nádobami těžilo od roku 1970. Organizačně „Armádu“ tvořil od roku 1984 spolu se závodem Jan Karel už jen závod Jindřich (likvidován 1995 až 98). V roce 1995 byl pod její „křídla“ převeden v pozici závodu Důl Doubrava. Důl ČSA, v lokalitě Jan Karel, je posledním mohykánem, který zbyl z někdejšího uhelného impéria Larisch-Mönnichů na Karvinsku.