Po jámách Jindřich, Františka a Jan Karel zbývá zasadit do mozaiky těžařského impéria Larisch-Mönnichů na území Karviné poslední kamínek, či spíše uhlík. Hrabě Johann opojený zisky z dolování, nechal od roku 1867 své inženýry a dělníky hloubit jámu Hlavní, o čtyři roky později pak jámu Tiefbauschacht (Hlubina). Název odvodili, jak jinak, od očekávané hloubky. V důlním poli Larischové už od třicátých let těžili z mělkých jam Strojové, Glückhilf a Pětky.

Hlubinské uhlí nemělo nouzi o odbyt a navíc se rychle dostávalo k zákazníkům. Dříve opomíjené Těšínsko vydělalo na stavbě Severní dráhy Ferdinandovy z Vídně do Bohumína (1847). Cestu uhlí z Doubravy, Petřvaldu i Karviné do nových odbytišť naplno otevřelo prodloužení montánní železnice z Ostravy do Karviné a spojení s Těšínem na trase Košicko-bohumínské dráhy (1869-70). Hlubina ležela jen pár set metrů jižně od důležité trati. Závodní vlečky ji spojovaly se stanicemi v Karviné a Doubravě.

Komplexní řešení sanace kontaminovaného území lokality Trojice.

DIAMO, s. p., o. z. ODRA v rámci zahlazování následků bývalé hornické činnosti na horninovém prostředí a podzemních vodách řeší sanaci areálu Trojice. Vzhledem k neoddělitelnosti jednotlivých provozů bylo v rámci projednání zpráv analýzy rizika staré ekologické zátěže rozhodnuto o nutnosti komplexního řešení. Na základě výše uvedeného byl zpracován projekt, který je koncipován jako součást skupiny prioritních projektů na revitalizaci kraje týkajících se řešení důsledků ekologických zátěží vzniklých před účinností novely zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) v roce 1993. Z toho důvodu požádal o. z. ODRA o schválení projektu Komplexní řešení sanace kontaminovaného území lokality Trojice v mezirezortní komisi, která na svém zasedání dne 4. 10. 2007 projekt schválila k realizaci.

Zájmovou lokalitu Trojice tvoří areály bývalého dolu Trojice a bývalé koksovny Trojice, které v minulosti tvořily úzce vázaný výrobní komplex v Trojickém údolí, cca 500 m východně od řeky Ostravice a centra města Ostravy.

Na jedinečné soukromé muzeum může být Slezská Ostrava pyšná, o to více překvapí nezájem radnice.

Velký zájem široké veřejnosti, ale zároveň překvapivý nedostatek podpory oficiálních míst zaznamenává unikátní soukromé Muzeum Keltičkova kovárna ve Slezské Ostravě.

Sbírka, nad kterou se rozzáří oči každému zájemci o regionální historii, je k vidění v Keltičkově ulici v sousedství radnice tohoto městského obvodu. Majitelé domku manželé Chodurovi zde v prostorách bývalé prodejny potravin vystavují vše, co má něco společného s historií hornictví a kovářství na Ostravsku.

Když vzpomínám na dispečink na šachtě Sever, tak na Ostravě, na dole Petr Cingr, byl dispečink na jakémsi stupínku. Když se dispečink předělával, zjistilo se, že dutý stupínek byl plný lahví, od piva a všech druhů alkoholu, které v té době v na Moravě a v Polsku existovaly. Nezálohované láhve zaplnily dva důlní vozy.

Na dispečinku se scházeli technici a mezi nimi bylo hodně rybářů. Na skříňce za zády dispečera byla dřevěná bednička, a v ní byly uloženy náhradní skleněné baňky s tekutým merkaptanem, jako rezerva po případ, kdyby instalované merkaptanové ampule ve vzduchovém potrubí selhaly, pak by se baňka hodila do vtažné jámy. Merkaptan smrděl že by probudil mrtvého, agresivní zápach znamenal poplach, bylo to znamení že všichni mají okamžitě vyfárat..

Z knihy Příbramské a jiné hornické historky

příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec

Makaria střídá Pěgřímek

Novým předsedou Českého báňského úřadu (ČBÚ) se od 1. dubna stal Ivo Pěgřímek (43). Do funkce ho minulý týden jmenovala vláda.

Dosavadní předseda ČBÚ profesor Roman Makarius (69) odchází na vlastní žádost kvůli věku. „Jsem připraven i po odchodu z funkce dát státním orgánům k dispozici své zkušenosti z více než padesátiletého působení v hornictví,“ napsal Makarius v abdikačním dopise premiérovi Mirku Topolánkovi. Ivo Pěgřímek vystudoval hlubinné dobývání ložisek na Hornicko-geologické fakultě Vysoké školy báňské-Technické univerzity v Ostravě (1983 až 1987), o deset let později si na VŠE v Praze doplnil manažerské vzdělání.

Po roce 1945 nesla jméno Důl UNNRA, pak patřila do Dolu Mír, pak do Dolu 1. máj, načež se vrátila ke Gabriele

Zhruba po roce od zahájení přípravných prací pro založení nového dolu v Karviné navrtalo několik dělníků za vedení důlního mistra a hraběte Žerotína uhelnou sloj o mocnosti 79 cm. Psal se rok 1852. Jak bylo za RakouskoUherska zvykem, nový důl dostal v roce 1862 jméno podle hraběnky Žerotínové – Gabriela.

Těžba začala v roce 1854 a uhlí se dostávalo na povrch pomocí vrátku v sudech zavěšených na laně. Provoz na dole se teprve pomalu rozbíhal, když 16. ledna 1856 explodovaly důlní plyny. Při výbuchu zahynulo 17 horníků. O tři roky později důl zachvátil obrovský požár. Shořelo veškeré dřevěné zařízení na povrchu a také dřevěná výztuž jámy. Po této zkáze zůstal důl několik let opuštěný. V roce 1862 byl prodán rakouskému arcivévodovi Albrechtovi. Postupně začala obnova hlavně povrchových budov a strojního zařízení. V roce 1866 byly nasazeni do důlní dopravy koně. Nejvíce, až dvacet, jich uhlí přepravovalo v roce 1891.

POMNÍKY HORNICKÉ SLÁVY

Hornické dny, Silvestry, MDŽ i pohřby provázely na Ostravsku hornické kapely v černých uniformách s nablýskanými knoflíky.


Josef Slivka fáral jako ostatní havíři. Kdo ho neznal a uviděl ho v civilním oblečení, těžko by uvěřil, že tenhle umouněný šedivý stařík je kapelníkem dechovky Dolu Hlubina.

Kapela mívala 20 až 35 členů, za kapelníkem vpředu se leskly nablýskané trumpety a pozouny, poslední v průvodu chodil bubeník. Kapela dvakrát týdně zkoušela v kulturáku u Hlubiny, kde jim kapelník řekl, kdy je další hraní. Jednou to ale zapomenul. .

Z knihy Příbramské a jiné hornické historky

příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec