Dějiny karvinského dolu založeného v těchto místech se datují k události, kdy začalo hloubení výdušné jámy.

Při průjezdu karvinskou městskou částí Doly nelze přehlédnout obrovský průmyslový areál Dolu ČSA se zděnou věží a skipovým komplexem. Dějiny dolu založeného v těchto místech se datují k roku 1859, kdy začalo hloubení výdušné jámy Karel. O rok později se začala hloubit jáma Jan a konečně v roce 1862 těžní jáma Karel. Důlní pole obou závodů tvořily propůjčky dřívějších menších šachtic František, Leo, Fridolín, Emilie, Válečná a Stará mašina. Pro zajištění větrání byla vyhloubena v roce 1878 výdušná jáma Henrietta. Doly Larisch-Mönnichova těžařstva byly po vzniku až do roku 1896 rozděleny na východní a západní revír. V západním revíru těžily Jindřich, Františka a Hlubina, ve východní části pak Důl Jan-Karel.

POMNÍKY HORNICKÉ SLÁVY

Na některých místech východního Kravařska a sousedního Slezska vystupovaly v dané době z přirozených puklin hornin nebo z opuštěných hlubinných vrtů hořlavé plyny. některé tyto exhalace plynů trvaly již léta a hořící plyn budil zájem i u turistů. Stávalo se, že i tohoto zdroje tepla využívali lidé blízko bydlící na vaření brambor a ohřívání vody.

Většina vzniků výronů spadá do doby, kdy byla jižní oblast ostravského kamenouhelného revíru podrobena důkladnému geologickému bádání. Vrty byly velmi nákladné a mnohdy trvaly i několik let. Průzkum pomocí vrtů přesně stanovil mohutnost jednotlivých vrstev, jejich sled a dále potvrdil i některé předpoklady geologů. Takže po stránce vědecké vrty velmi obohatily tehdejší vědomosti techniků o geologických poměrech Kravařska. Většina vrtů byla provedena na náklad Mostecké uhelné společnosti.

Nejvýznačnější vrty na Kravařsku byly tyto:

V roce 1957 v únoru jsem ukončil kurz nadkopních. Vedení podniku mně přidělilo fárat na závodě Šalamouna, kde jsem předtím již odpracoval několik let. Fáral jsem pracoviště ve sloji Narcisa a přípravu tohoto rubání.

Jednou při příchodu na denní směnu mi vedoucí úseku Josef Granečný sdělil, že od příštího dne bude obsazeno zmáhání, a proto na dnešní denní směně mám pro osádku zajistit materiál výztuž a kulatinu. Materiál je tam dopravován svážnou po počvě v pontonové nádobě tažené lanem na vrátku. Věděl jsem, že lano na horním vrátku je opotřebované a je zapotřebí je vyměnit. Upozornil jsem na to vedoucího, ale ten mi odpověděl: „Neboj se, zítra ráno je vyměníme. Ale řekni dopravářům, těm starým harcovníkům, ať s materiálem nahoru nejedou, abych je nemusel sbírat po svážné."

Přišel sem v ponděli Na Upadnicu a chlopi hned do mně: „Tak co, Lojzek? Jak bylo? Přežil si to?“ Ja stary vul sem totiž v patek odjel za synkem do Prahy. Našel tam robotu a bo je tam furt sam, tuž se mu aji styska. Tak mi volal: „Tato, přijeďte z mamu, zajdem se podivať na korunovačni klenoty. Mařa mě s tym napadem poslala do dupy, bo co tam budě kajsik pět a vice hodin čekať, a tak sem aspoň ukecal svojiho druheho synka. Tyn studoval historiu, tuž sem ho na to navnadil. A aji na to, že všecko platim ja a jeho starši bracha. Kivnul, tuž zme v patek vyrazili do matički Prahy. Jeli zme autem, bo tyn starši ho tu něchal, až mu ho přezuju na leto. Přemyšlali zme, esli pojeděme vrchem přes Hradec či spodkem přes Brno. Kaj budě miň kamionuv. Vyhralo Brno, ale rozhodla vyšši moc a moja blbosť, bo sem se při Olomuňcu špatně zařadil a skoňčil na vypadovce do Hradca. A myslim, že za mně kdosik rozhodnul spravně, bo až na male zadrhele v Hradcu zme měli volnu cestu až do Prahy. Hned jak zme zaparkovali, šli zme, jak indi, niž do hospody. Taka moderni hospoda na zastavce metra, kera připomina nadražni halu a menuje se Kobyla! „Ale pivo, chlopi, jak křen! Plzeň za třicet a pěna na ni taka, že pětikačka něpropadla. Fakt! Hned sem měl v sobě štyry kuski a šli zme dom. Lahvače z Ostravarem, kere sem se vez z domu, zustaly v lednici!“ pravil sem.

Jak to vidí stryk Lojzek

Zřejmě navždy je pohřbena v místech řečených Mundloch pod stadionem Bazaly ve Slezské Ostravě strmá výchozí sloj Natálie. Betonovou stěnou ji zakryli při rozšiřování cesty v Bohumínské ulici a město tak přišlo nikoliv o její uhelné „bohatství“, ale především o památku – hmatatelný důkaz těžby suroviny, jež je jinak skryta hluboko pod zemí.

„Je několik málo míst, kde se uhelné sloje dostaly na povrch. Mimo výchozy na Landeku na levém břehu řeky Odry, které byly známy a využívány lovci mamutů před více než dvaceti tisíci lety, to bylo možné spatřit i na Slezské, tedy docela blízko centra města,“ konstatoval Jan Kostruch, geolog ve službách generálního ředitelství společnosti OKD, nyní důchodce.

Výňatek z anonymního rukopisu bez vročení pochází z pozůstalosti spisovatele Františka Sokola Tůmy. Vyprávění popisuje poměry při štolovém dolování v 60. letech a později v 19. století v oblasti údolí Burňa (dnes Trofické údolí) ve Slezské Ostravě na vrchnostenských dolech hraběte Wilczka. Vyprávění je přepisováno pro zachování dobového hornického koloritu téměř v původním znění. Odborné nebo slangové či místní výrazy jsem doplnil v poznámkách o vysvětlivky. Poznamenávám, že tato vyprávění jsou z hlediska lepšího poznání historie dolování velmi cenná, neboť autenticky dokazují skutečné poměry hornictví, které jsou v historii často nepřesně interpretovány historiky bez hlubších odborných znalostí hornické problematiky. Nyní vlastní vyprávění neznámého horníka:

Láďa Vomela byl na Cingru starší větrák , kreslič a vzorkař. S první ženou se rozvedl a vzal si o mnoho let mladší dceru svého kamaráda rybáře.

Žádný krasavec nebyl, ale huba mu jela a všechny ženské dokázal ukecat.

A aby mu za mladou ženou chlapi z šachty nechodili, odstěhoval se pro jistotu do Příboru. Manželka byla typ Olgy Schoberové, jak hrála v Limonádovém Joeovi. Jí bylo 30, jemu 50. Havíři mu za ní nejezdili, ale v Příboru bylo místních mladých chasníků, kterým se líbila, víc než dost. ..

Z knihy Příbramské a jiné hornické historky

příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec