Miroslav Fojtášek měl svým způsobem štěstí. Kamarád ze šachty ho kdysi vzal, a ne jednou, fárat do Dolu Hlubina, takže poznal i hornickou robotu v nízkých ostravských slojích. A dnes díky tomu při provádění návštěvníků průmyslového skanzenu Dolní oblasti Vítkovice (DOV) může doplňovat naučené informace vlastními poznatky.

„Milan Šeděnka byl důlním elektrikářem na Hlubině, já poruchovým elektrikářem na Závodě 1 ve Vítkovicích. Pocházíme ze stejné vesnice – z Výškovic – chodívali jsme spolu i do Sokola, takže slovo dalo slovo a mohl jsem se podívat, jak to chodí pod zemí. Sjížděli jsme po zadku po svažných, omlátil jsem si hlavu o strop, nebyl jsem zvyklý na takové prostory. A horníci v nich leželi a fedrovali krátkými lopatami uhlí,“ uvedl Fojtášek, který ve vysokopecním provoze sousedícím s Dolem Hlubina pracoval v údržbě necelých dvacet let.

Další čas strávil v rámci Vítkovic na stavbách hutí a koksoven. „Pro koksovny v revíru jsme byli generálními dodavateli. Poznal jsem je všechny a nyní návštěvníkům v Dolní oblasti Vítkovic říkám, že bez havířů by z vysokých pecí nevyteklo nic. Bez uhlí zpracovávaného na koks by nebyl ani výsledný produkt hutí pro železárny,“ poznamenal.

Předseda Poslanecké sněmovny se setkal na půdě dolní komory parlamentu se zástupci Sdružení hornických a hutnických spolků ČR a SR.

„Velmi si vážím vaší profese, v životě naší země vždy hrála a hraje významnou roli,“ uvedl Jan Hamáček při setkání. Zástupci sdružení si poté prohlédli mimo jiné i jednací sál Poslanecké sněmovny.

Areály nabízejí zábavu, ale i poznávání pro celé rodiny, své si v nich najdou také milovníci sportu či umělci.

Konec zimy se nese nejen v duchu probouzení přírody, ale také aktivit v okolí šachet a v průmyslových areálech, které po útlumu slouží jako skanzeny. Sezonu tradičně první jarní den zahajovali jak v komplexu Dolní oblasti Vítkovic (DOV) s Dolem Hlubina ležícím na dohled od centra Ostravy, tak i kousek severněji v areálu Dolu Anselm, pod kopcem Landek v Petřkovicích.

„Letos hodláme prostřednictvím celého portfolia našeho počínání a kulturních či turistických programů podpořit kampaň Rok průmyslu a technického vzdělávání 2015, vyhlášenou Svazem průmyslu a dopravy ČR. Ta pro nás představuje klíčový projekt. Jsme přesvědčeni – a veškeré naše snažení o to usiluje – že nabízíme efektivní nástroje pro technické vzdělávání a kreativní uvažování vůbec,“ oznámil Petr Koudela, ředitel zájmového sdružení právnických osob DOV.

V pátek 6. 3. 2015 se v rámci své pracovní cesty do Moravskoslezského kraje setkal ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek s představiteli města Ostravy i Moravskoslezského kraje v primátorském salónku na radnici v Ostravě, kde jednal o situaci na lagunách Ostramo.

Setkání byli přítomni za MPO: pan ministr Jan Mládek, poradce ministra Vladimír Vlk, vládní zmocněnec Jiří Cienciala, za město Ostrava primátor Tomáš Macura, náměstkyně primátora Kateřina Šebestová, náměstek primátora Ivo Hařovský, za Moravskoslezský kraj hejtman Miroslav Novák a za s. p. DIAMO ředitel státního podniku Tomáš Rychtařík a ředitel o. z. ODRA Josef Havelka.

Předmětem jednání byl další postup státního podniku DIAMO a MPO při odstraňování staré ekologické zátěže, kterou na území Ostravy zanechal podnik OSTRAMO.

V průběhu jednání byl podrobněji vysvětlen současný stav sanačních prací, byla prezentována mapová dokumentace, síť monitorovacích vrtů, a dokonce i lahev se skutečnými solankami.

Vysoký, asi jako já, hřmotný, asi jako já, nepoddajná kštice tvrdých, stojatých vlasů (já měl kdysi kudrnaté), zkoumavý pohled přes tlustá skla, hlubší vrásky od nosu k bradě – snad se také rád zasměje, asi jako já – tak vypadal při letmých setkáních vedoucí závodu ing. Zdeněk Vnenk. Jako by o mně nevěděl a nechtěl mne znát – prostě jeden z „tych z drugigo pientra“.
    Mezi havíři o něm běžely zkazky, jedni ho měli za kruťasa, jiní říkali, že „chlop, ktury nevypije“. „Něvim, něvim.“ „Furt za nim lazi ta Chovancova z podniku, no ta z POP!“ Prostě i pro mančaft byl tak trochu záhadnou figurou, „bo najhorši je, jak němožeš ani nic zlego o komšik ceknuť“.
      Jednou to přišlo.
    Klimčík ve svém kumbále zahřměl:“ Inženire, co si porobil? Zavodni s tebou chce okamžitě mluvit. Upaluj nahoru.“. Zachvěl jsem se představou, že jsem něco vyvedl nač jsem sám nepřišel. Zaklepu na dveře, paní sekretářka se na mne usmála (to nic neznamená, všecky ženy na šachtě zdaleka zdravím, protože už táta mi kdysi řekl, že nejdůležitější na světě je „mít to dobré u žen“).
    „Závodní už čeká, běžte dál.“ Zaklepat, nasadit úklonu (kolega Radvan, tomu později říkal „kačení pochod“), chvíli po vyzvání otevřít dvéře. Dikobraz seděl u stolu v košili s krátkým rukávem a zdánlivě se na mne ani nepodíval.
    „Inženýre, sedni si!“ Váhavě jsem poslechl, průser přece musím žehlit vestoje, rány přijímat zpříma.
    „Ty se jmenuješ Petr? Tady jsem pro tebe Zdeněk, ale za dveřmi mi říkej soudruhu závodní, kvůli lidem, rozumíš?“

Arnošt Felkl se pohybuje ve světě havířiny od svých patnácti let, kdy nastoupil do učení na vrtače-geologa, razil však i pražské metro či hloubil libyjské studny.

Arnoštu Felklovi pomalu, ale jistě táhne na osmdesátku. Nicméně zaskočit záludnou otázkou z oblasti hornictví se jako průvodce v areálu historického Dolu Anselm v Landek Parku hned tak nenechá. Vždyť kromě zdejší jámy během své aktivní kariéry profáral dalších pětačtyřicet šachet ostravsko-karvinského revíru!

„Pocházím z Vysočiny a s rodinou jsme se na Ostravsko přestěhovali v roce 1950. Kdo hádá, že kvůli práci, má pravdu. Táta chodíval z našeho finského domku v Ludgeřovicích na šachtu Lidice, dříve Oskar, kde fáral na čelbách,“ vzpomínal Felkl. Sám přišel do osobního kontaktu s havířinou ve třiapadesátém roce na Hornickém učilišti číslo 6 v Šumbarku (Havířov tenkrát ještě neexistoval) ve dvouletém oboru Vrtač-geolog.

Velikonoční zvyky havířů se nelišily od obyčejů praktikovaných zbytkem populace v regionu, odrážely zvyky tehdejší doby.

Důlní koníci na povrchu. To je podle historiků hlavní velikonoční specifikum v hornických lokalitách. Průvodce v památkovém Dole Michal v Michálkovicích a spoluautor publikace Hornická kuchařka z Ostravska Miloslav Rucki uvádí, že vyvážení a svážení koní nicméně přinášelo jisté obtíže, takže se tento zvyk neudržoval všude.

„Nejčastěji se do takzvaných Havířských jízd zapojovali horníci z jam Anselm, Hubert či Ida. Důlní koňaři vyváželi svá zvířata na povrch už na Zelený čtvrtek, na Velký pátek je nakrmené a vyhřebelcované vodívali po nádvořích šachet, a pak s nimi vyráželi za děvčaty do okolních vesnic. Jízdy opakovali na Bílou sobotu i Velikonoční pondělí. Inspirací tomu patrně bylo vyhánění koní sedláky a čeledíny do tekoucí vody časně zrána na Velký pátek,“ vysvětlil Rucki.