Velikonoční
zvyky havířů se
nelišily od obyčejů
praktikovaných
zbytkem populace
v regionu, odrážely
zvyky tehdejší doby.
Důlní koníci na povrchu.
To je podle historiků hlavní velikonoční
specifikum v hornických
lokalitách. Průvodce v památkovém
Dole Michal v Michálkovicích
a spoluautor publikace Hornická
kuchařka z Ostravska Miloslav
Rucki uvádí, že vyvážení a svážení
koní nicméně přinášelo jisté obtíže,
takže se tento zvyk neudržoval
všude.
„Nejčastěji se do takzvaných
Havířských jízd zapojovali horníci
z jam Anselm, Hubert či Ida.
Důlní koňaři vyváželi svá zvířata
na povrch už na Zelený čtvrtek,
na Velký pátek je nakrmené a vyhřebelcované
vodívali po nádvořích
šachet, a pak s nimi vyráželi
za děvčaty do okolních vesnic.
Jízdy opakovali na Bílou sobotu
i Velikonoční pondělí. Inspirací
tomu patrně bylo vyhánění koní
sedláky a čeledíny do tekoucí vody
časně zrána na Velký pátek,“ vysvětlil
Rucki.
Dochovaly se
gastronomické vzpomínky
Daleko více toho každopádně
s týmem autorů Hornické kuchařky
zjistil Rucki v souvislosti
s jídlem – ať masopustním, či
velikonočním. Masopust, trvající
od Tří králů do prvního jarního
úplňku, znamenal i pro horníky
zpěv, tanec, zábavu, hodování
a popíjení. Tlustý čtvrtek před
koncem masopustu znamenal pečení
sladkého chróstu nebo kreplů
(koblih), syrových (tvarohových)
koláčů a vdolků plněných
zejména zelím.
„Velký pátek se pak nesl
ve znamení půstu. Přísného,
takže se jedly polévky – chlebačka,
česnekačka – nebo ryby – herynky
s bramborem,“ přiblížil
Rucki. A také v rodinách havířů
se objevovali velikonoční beránci
pečení nejčastěji z piškotového
těsta, krájet se mohli ovšem
až na Bílou sobotu. Nechyběly
jidáše.
Jarní polévka
z bylinek a sedmikrásek
„Vařívala se také jarní polévka ze
směsi bylinek – kopřiv, řebříčku,
pampelišky, špenátu – a zdobívala
se bílými kvítky sedmikrásek. Pekl
se plecovník, chlebové těsto s uzeným
masem, salámem či klobásami
nazývanými šoldry nebo muřiny.
Ze sladkého pak svěceníky,
mazance posvěcené farářem v kostele.
A pak nádivky a pečínky z jehněčího
a kůzlečího masa,“ popsal
Rucki.
Šmigrust se v hornických koloniích
prakticky nelišil od zbytku
regionu. Děti i mládenci chodívali
s karabáči po rodinách a známých.
Ti první dostávali od dívek
malovaná vajíčka, ti starší i štamprli
gořaly.
