Období těžby uhlí ve Slezské Ostravě je ohraničeno dvěma daty:

      2.12.1763 kutnohorský šichtmistr Jan Antonín Alis sděluje c. k. Královskému úřadu v Opavě, že v údolí Buňa v Polské (Slezské) Ostravě bylo nalezeno uhlí a
      30.6. 1992 zastavením těžby na Dole Petr Bezruč na povrch vyjíždí poslední vozík uhlí, do doluje házen symbolický klíč, který „zamyká ložisko"

V r. 1763 lagnovský (předměstí Klimkovic) mlynář Jan Augustin přesně lokalizuje nález uhlí v údolí Burňa na Slezské Ostravě a oznamuje tento nález hornímu úřadu v Kutné Hoře. Zároveň žádá, aby mu přidělili z Kutné Hory zkušené horníky, kteří by nález ověřili a vybízí k zahájení dolování. Kutnohorský úřad vysílá na Ostravsko horníka, který nález stvrzuje. Nález úředně oznamuje představitel kutnohorského úřadu Jan Antonín Alis. Zájmem vrchnosti je však v té době především stříbro a zlato, aby se země dostala rychle z krize po prohrané sedmileté válce s Pruskem (1756-1763). Snaha po nálezech drahých kovů, které by mohly financovat armádu v boji proti pruskému nebezpečí, vede Vídeň v roce 1766 ke zřízení mincovního a horního ředitelství v Opavě, které řídil Arnošt Locella. Jeho odborně nejzdatnějším spolupracovníkem je šichtmistr a pozdější hormistr Jan Jakub Lutz, který v té době pracuje v Horním Benešově. K odbornému vyhodnocení nálezu uhlí jej spolu se čtyřmi horníky posílá na Těšínsko. Průzkum měli začít ve Slezské Ostravě. Dne 9.6. 1767, druhý den po příchodu do Ostravy, nacházejí horníci velkobystřických a hornobenešovských dolů uhlí. Byli to dozorce Ondřej Rundthaler a horníci Jan Seereither, Vilém Habermann a Tomáš Rada. To, že nález byl ohlášen hned druhý den, ukazuje, že šli najisto. Svůj podíl má hlavně Tomáš Rada, který znal dobře slovanské dialekty, kterými se na Těšínsku mluvilo. Dne 14.6. 1767 jde první zpráva do Opavy. Lutz hlásí: vytěžili jsme 10 vídeňských centů (560 kg) uhlí, které dva místní kováři s úspěchem vyzkoušeli. Dne 20.6. 1767 odchází z Ostravy zpráva Loccella do Vídně uhlí nalezeno, kvalitní a dost.

Práce horníka byla vždy velmi namáhavá. Pokud nebyla mechanizace, vše se provádělo ručně, fyzickou silou a technika se omezovala na špičáky, kladiva, klíny, sekery a pily. Kopalo se ve slojích technologií zátinek, ze kterých se uhlí táčkovalo nebo nohama pomocníka havíře potlačovalo ve žlabech až do důlních vozíků. Tyto se posunovaly ručně a k jámě byly dopravovány koňmi, kteří měli své stáje v dole a jen občas o nedělích byli vytahováni na povrch.

Až kolem roku 1902 se objevily první šramací stroje a v roce 1908 střásací žlaby a pneumatické motory k jejich posunu. Sbíjecí kladiva se začala používat v roce 1919 a jejich nasazení přineslo ulehčení fyzické práce a zvýšení těžby.

Tehdejší horníci pocházeli ze širokého okolí Ostravy a práce v hornictví přinášela jejich rodinám živobytí. Havíři z Paskova a okolních obcí chodili do Ostravy pěšky, jinou dopravu tehdy neměli. Chodili přes Hrabovou, Hrabůvku až do Vítkovic na jámu Louis nebo na Hlubinu. Někdy se jim podařilo se svézt s formanem, ale to byla výjimka.

Havíř Josef Soška z Paskova vyprávěl, jak jednou po odpolední směné šel domů do Paskova pěšky a krátil si cestu přes hrabovské louky, kde se právě sušilo seno. Měsíc svítil na cestu, seno vonělo a na něho přišla únava. Rozhodl se, že si na chvíli odpočine v kopce sena. Odpočívalo se mu tak dobře, že usnul. Probudilo ho pálivé slunce a od šafáře ze statku zjistil, že už je téměř poledne. Tak mu nezbývalo než se otočit a jít zpět do Vítkovic na odpolední šichtu.

HORNIČTÍ UČNI VE TŘETÍM ROČNÍKU NA DOLECH HRABĚTE JOHANA WILCZKA V OSTRAVĚ

Od září 1944 začal na dolech Trojice (Dreifaltigkeit-Schacht), Michálka (Michaeli-Schacht) a Jan Maria (Johan-Maria-Schacht) třetí ročník výuky hornických učňů. Mezi druhým a třetím ročníkem byly sice prázdniny, ale jen coby jeden týden placené dovolené. Takže jsme se mohli rozjet za svými rodinami na Moravu. Jinak celou dobu léta jsme museli pracovat na dole za odměnu odpovídající 15 % platu kvalifikovaného horníka. V té době již většina z nás prošla pracoviště příprav (chodby, prorážky), porubů, vedených výhradně do pole jako směrné pilířování na zával i překopů ražených trhací prací s ručním vrtáním rotačně příklepnými kladivy Flotman a ručním nakládáním horniny lopatami do vozů. Zvládli jsme sbíjení a stavění dřevěné výztuže různých druhů jak v přípravách, tak v porubech, stavět kamenné, dřevěné nebo kombinované hráně nebo základková žebra na závalové straně porubů. Zásadně jsme se nesměli podílet na plenění výztuže v porubech dobývaných způsobem na řízený zával. Ocelová výztuž se už v té době používala ve východní části revíru, ale na Wilczkových dolech ještě nebyla. Avšak překládat těžní žlaby nebo ocelové potrubí pro dopravu stlačeného vzduchu bylo součástí výuky. Na Trojici se dokonce někteří z nás dostali do kontaktu s mechanizací vyuhlování pomocí řetězového brázdicího stroje Eickhoff, ovšem jen tehdy, když jim šramač (strojník brázdicího stroje) dovolil sáhnout si na ovládání stroje. V té době jsme už měli znalosti provádění jednotlivých důlních prací, avšak nebyli jsme schopní dosáhnout výkonových parametrů kvalifikovaných horníků. Přesto nás již havíři začali brát vážně, jako svoje budoucí pracovní partnery.

Expozice pravěkých potvor stojí na rekultivovaném odvalu naproti bývalé doubravské šachtě.

Přejít silnici u zrušené doubravské šachty znamená přenést se do světa před miliony let. Do časů, kdy uhlí ještě nebylo ani mladé. Na bývalé haldě před těžní věží Eleonora vyrostl zábavní Dinopark Ostrava s mnoha prehistorickými potvorami v měřítku 1:1 a dalšími zajímavostmi.

"Je po Plzni a Vyškově třetím v Česku. Další máme na Slovensku v Bratislavě. Ale Ostrava je největší ze všech," řekl Jiří Machálek za provozovatele Dinoparku. Na rekultivovaném odvalu totiž získali unikátní podmínky - kopcovitý i zalesněný terén, dostatek volného prostranství či vodní plochu.

Zkoumají život v kraji hornictví a průmyslu.
Projekt INDUSTRIALife - ocel, uhlí, život chce ukázat, jak změnili lidé i jejich poměry za posledních dvacet let.

Jak se žije v průmyslových oblastech ve 21. století? A jaké to bylo dříve? Na to chce odpovědět projekt INDUSTRIALife - ocel, uhlí, život, připravený umělci a sociology.

První výstup je už na světě, v památkovém Dole Michal v Michálkovicích uspořádali tematickou výstavu snímků doplněnou o autentické výpovědi obyvatel Ostravska či Karvinska. Partnery jsou Nadace Landek a vlastník 44tisícového bytového portfolia v regionu, RPG Real Estate.

Na šachtě jako ve výpočetním středisku.
Jeden porub POP 2010 řídí na 120 počítačů! Pro chlapy sice značná výhoda, pro elektrikáře ale makačka na bednu.

Nové technologie z programu optimalizace produkce POP 2010 jsou fajn a vedení dolů i chlapi dole si je pochvalují. Těm prvním dělají radost rekordní tuny a ušetřené náklady, těm druhým úspora dřiny a lepší pracovní podmínky. Každá legrace ale něco stojí a nejinak je tomu u POP 2010. Cena, kterou je třeba za získané výhody zaplatit, je poněkud netypická a nesou ji na svých bedrech zejména elektrikáři. Pro zvládnutí nové technologie totiž nestačí dosavadní znalosti a zkušenosti, ale je třeba se učit, učit a učit...

Jan Kyselák

KNIHY

Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavansko

Formát A5, měkká vazba V2 254 stran, vydání první, Tisk: Gloria Rosice.

Elektrárna Oslavany, knížka Jana Kyseláka vyšla pro Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavansko v r.2002

Pro vlastní historii rosicko-oslavanského hornictví má knížka základní význam i když se věnuje téměř výhradně regionální energetice. Význam oslavanské elektrárny pro hornictví byl v tom, že využívala méně hodnotné uhlí, pro dopravu na delší vzdálenost nevhodné. Knížka o elektrárně, úzce s revírem spjaté, je spolehlivým zdrojem poznání hospodářských dějin regionu.