Pracovní semináře

Vyhledat text

Kdo má svátek
Aktualizace
Aktualizované sekce od 17.09.2021 do 24.09.2021

Sekce KOMENTÁŘE
19.09.2021Adidas Yeezy Shoes

Informace
Klub přátel Hornického muzea v Ostravě
pro přátele horního cechu

Copyright Klub přátel Hornického muzea v Ostravě, 2006-2020
email:kphmo(zavinac)seznam.cz
Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.

Seo servis
Slovo předsedy
Knihy hornická tematika

Historie

Historie nálezu a dobývání uhlí

Období těžby uhlí ve Slezské Ostravě je ohraničeno dvěma daty:

Kutání      2.12.1763 kutnohorský šichtmistr Jan Antonín Alis sděluje c. k. Královskému úřadu v Opavě, že v údolí Buňa v Polské (Slezské) Ostravě bylo nalezeno uhlí a
      30.6. 1992 zastavením těžby na Dole Petr Bezruč na povrch vyjíždí poslední vozík uhlí, do doluje házen symbolický klíč, který „zamyká ložisko"

V r. 1763 lagnovský (předměstí Klimkovic) mlynář Jan Augustin přesně lokalizuje nález uhlí v údolí Burňa na Slezské Ostravě a oznamuje tento nález hornímu úřadu v Kutné Hoře. Zároveň žádá, aby mu přidělili z Kutné Hory zkušené horníky, kteří by nález ověřili a vybízí k zahájení dolování. Kutnohorský úřad vysílá na Ostravsko horníka, který nález stvrzuje. Nález úředně oznamuje představitel kutnohorského úřadu Jan Antonín Alis. Zájmem vrchnosti je však v té době především stříbro a zlato, aby se země dostala rychle z krize po prohrané sedmileté válce s Pruskem (1756-1763). Snaha po nálezech drahých kovů, které by mohly financovat armádu v boji proti pruskému nebezpečí, vede Vídeň v roce 1766 ke zřízení mincovního a horního ředitelství v Opavě, které řídil Arnošt Locella. Jeho odborně nejzdatnějším spolupracovníkem je šichtmistr a pozdější hormistr Jan Jakub Lutz, který v té době pracuje v Horním Benešově. K odbornému vyhodnocení nálezu uhlí jej spolu se čtyřmi horníky posílá na Těšínsko. Průzkum měli začít ve Slezské Ostravě. Dne 9.6. 1767, druhý den po příchodu do Ostravy, nacházejí horníci velkobystřických a hornobenešovských dolů uhlí. Byli to dozorce Ondřej Rundthaler a horníci Jan Seereither, Vilém Habermann a Tomáš Rada. To, že nález byl ohlášen hned druhý den, ukazuje, že šli najisto. Svůj podíl má hlavně Tomáš Rada, který znal dobře slovanské dialekty, kterými se na Těšínsku mluvilo. Dne 14.6. 1767 jde první zpráva do Opavy. Lutz hlásí: vytěžili jsme 10 vídeňských centů (560 kg) uhlí, které dva místní kováři s úspěchem vyzkoušeli. Dne 20.6. 1767 odchází z Ostravy zpráva Loccella do Vídně uhlí nalezeno, kvalitní a dost.

      Dvorská komora ve Vídni zprávě nevěřila a nechala si vypracovat od dolnorakouského horního soudce Morgenbessera posudek na odhad výše těžeb, zásob i ceny. Ten zprávu potvrdil a navrhl, aby se stát na těžbě uhlí podílel. Stát neměl dostatek peněz a tak nakonec o 15 let později začali jako první s pravidelnou těžbou soupeři v tehdy pruských Petřkovicích na Landeku.

K objevu uhlí a k začátku dolování ve Slezské Ostravě nedošlo z iniciativy místní vrchnosti, majitele slezskoostravského panství, hrabat Wilczků. Svým postojem naopak zahájení dobývání oddálili asi o 30 let. Měli pro to hospodářské důvody feudálního pána zemědělského velkostatku v době nevolnictví a roboty. Snad i proto skutečné události z té doby upadly v zapomenutí a nahradily je pověsti. Jak v pověstech, tak i v nalezených písemnostech se shoduje místo nálezu Adámkovo údolí v údolí Burňa. Údolí Burňa je původní název dnešního Trofického údolí.

Název Adámkovo dostalo od vlastníka pozemků pana Adámka, a tak lze toto místo i dobře identifikovat. Leží na území bývalé koksovny Trojice spíše v její východní části směrem k haldám jámy Ema. Proto o tomto místu je možno říct, že to je místo opředené pověstmi. Pověsti vznikly patrně v první polovině 19. století a ke skutečnému průběhu události se dospělo až zkoumáním archivních dokumentů v Opavě a Vídni od dvacátých let 20. století. Největší kus práce v tom udělal ostravský historik Drápala, který svou práci uveřejnil v roce 1927.

Pověsti o nálezu jsou dvě. První mluví o kováři Janu Keltičkovi. Tomu prý patřil v údolí kus pole, na kterém zůstal pařez. K jeho vykopání si najal lidi. Ti pod kořeny našli podivné černé kamení. Po práci si udělali oheň a ohniště jimi obložili. K svému údivu zjistili, že kámen hoří. Rychle se všechno rozkřiklo a lidé si černé kamení odnášeli domů. Největší radost měl z toho samotný kovář, který pole i s kutacím právem prodal a žil spokojeně až do smrti.

O kováři Keltičkovi je známo, že v roce 1768, to je pět let po písemné zprávě o objevu uhlí klimkovickým mlynářem Janem Augustinem, koupil v údolí kovárnu, kde určitě uhlí používal. Je možné, že je z dřívějška znal i používal, nikde to však neoznámil.

Druhá pověst je o hejtmanovi, který táhl se svým vojskem údolím. Při odpočinku si všiml uhelné vrstvy, která vychází na povrch. Uhlí ze svých tažení znal. Když dokončil tažení v Haliči, vrátil se na místo nálezu, koupil pozemky a obdržel kutací právo. Začal těžit, ale uhlí nešlo na odbyt. Hledal proto rychle kupce. Našel majitele panství, hraběte Wilczka. Ten mu za pozemky a kutací právo nabídl 10 000 zlatých. Hejtman je s radostí přijal a zmizel neznámo kam.

Doprava

Těžba uhlí nebyla v pravomoci státu nebyla součástí regálu vlastnictví krále nebo státu jako drahé kovy, ale byla věcí místní vrchnosti. Místní vrchnost, hrabě Wilczek, však z ekonomických důvodů neměl o těžbu zájem. Sám ho nepotřeboval, protože měl dostatek dřeva a o uhlí nebyl zájem. Zájem o něj měli jen místní kováři. Podle Hornických zápisků Ing. Jičínského kovář Keltička uhlí nejenom našel, ale na základě dobrých zkušeností s jeho použitím, požádal i o úřední povolení ke štolovému dobývání, které 28. října 1776 dostal a tento den se slavil do roku 1838 jako Den horníků.

Toto tvrzení je však v rozporu s tehdejším Horním zákonem, kdy dobývání uhlí bylo v pravomoci vrchnosti nebo osob, které vrchnost dobýváním uhlí pověří (to neplatilo pro drahé kovy, které byly v pravomoci krále).

Kutani

Povolení k dolování koupil od Keltičky v roce 1778-1779 hrabě Wilczek.

Dne 14.5. 1782 podle Jičínského Královský úřad v Opavě vyzývá hraběte Wilczka k zahájení dobýváni. Byla to asi reakce na povolení k zahájení dobývání na Landeku ze dne 26.2.1752 (objev uhlí na Landeku 1780).

Dne 15. 4. 1785 hrabě Wilczek svoluje těšínskému administrátoru Martinu Augustinu Janovi von Kuhlensovi zahájit těžbu ve Slezské Ostravě. Pro nedostatek peněz je těžba nepravidelná a brzy je zastavena.

V roce 1787 hrabě Wilczek zahajuje pravidelnou těžbu uhlí, která pak trvá 205 let do roku 1992.

V roce 1790 byla vyražena první známá štola Burňa, patrně ve sloji Josefa, v délce 342 m, která sloužila do roku 1847.

Na konci 18. století byla vyražena štola Korunního prince, na jejím konci v roce 1800 nejstarší 15 m hluboká jáma. Tadeášova štola vedla z Adámkova údolí na sloj Josefa k jámě Tadeáš z roku 1800. Josefská dědičná štola vedla od míst, kde později stála těžní jáma Trojice.

Dne 6. května 1802 přichází k Wilczkovu těžířstvu první odborně vzdělaný hormistr Jan Antonín John z Vejprt u Jáchymova. Byl nejen pověřen vedením dolů, ale byl zároveň i zástupcem Horního soudu v Kutné Hoře. Ve funkci pracoval více než 50 let až do roku 1854.

V r. 1802 jedním z prvních rozhodnutí hormistra Johna bylo zřízení Bratrské pokladny. V té době pracovalo na dolech hraběte Wilczka 60 dělníků. Každý havíř dával do ní z každé zlatky výdělku krejcar. I tak to byli většinou sezónní pracovníci, především poddaní hraběte Wilczka. Pracovali především mimo hlavní zemědělskou sezónu.

V roce 1805 se těžba dostává i mimo údolí Buňa do údolí Obora, které dnes nazýváme podle podnikatele Josefa Zwierziny a jeho dolů Zvěřinou. Zde byla vyhloubena první jáma, na které byl vybudován žentour (nedaleko dnešního krematoria). Byl poháněn koňmi nebo voly. Těžilo se košem na konopném, později ocelovém laně. Kolem roku 1840 byla jáma napojena na Jakloveckou dědičnou štolu. V roce 1858 již byla zasypána.

Rozvoj těžby byl závislý na řadě faktorů. Zpočátku to byl omezený trh, primitivní technologie a absence kvalifikovaných lidí. Do roku 1810 byl vyražen systém štol, chodeb ražených do uhlonosného kopce. V dnešním trofickém údolí (Burňa) to byly již výše popsané štoly Burňa, Korunního prince, Tadeášova a Josefská. Na štoly se soustřeďovala celá hornická činnost. Těžilo se přes ně uhlí, odváděla voda, která do důlních děl prosakovala, přiváděla do podzemí čerstvé větry z povrchu. K dobývání i dopravě uhlí se využívalo výhradně lidské síly. Uhlí se na povrch vyváželo na kolečkách táčkách. K osvětlení se nejdříve používaly lojové svíce, pak jednoduché lojové kahany. Postupně se přechází k dopravě malými vozíky hunty, které byly tlačeny po deskové počvě. K osvětlení se používají olejové kahany. Na konci štol byly postaveny svislé šachty. První dvě již v roce 1800 Korunní princa Tadeáš. Do těžby se zapojuje i síla zvířat. Rumpál, na kterém uhlí z dolu vytahuje jeden nebo dva horníci, je nahrazen po roce 1808 žentourem, kterým točí voli nebo koně. Dne 2. 11. 1811 na základě této důlní činnosti je stanoveno první důlní pole důlní pole Gabriela v údolí Burňa.

Nízké úrovni technologie odpovídají i nízké roční těžby, které se však postupně zvětšovaly:

1792 - 283 t, 1793-322 t, 1794-527 t, 1795-785 t, 1802-1226 t, 1804-1632 t, 18051897 t, 1806-1376 t, 1807-1886 t, v desetiletí 1812-1822 průměrně ročně 2761 t, v desetiletí 1823-1832 průměrně ročně 2822 t.

Rozvoji těžby bránila od počátku konkurence ze sousedních petřkovických dolů a také mýtní poplatky, které byly odstraněny v roce 1823.

Zásadní význam pro rozvoj těžby mělo založen( Vítkovických železáren 9.12.1828. Již 19. března 1829 podepisuje Vítkovická Rudolfova huť smlouvu s hormistrem Johnem a ředitelem Wilczkových statků Schwidrem na dodávku 250 000 vídeňských centů (14 000 t) uhlí ročně za cenu o třetinu nižší než je běžná cena denní. Požadavek pětinásobně převyšoval těžbu, která byla tehdy dosahována. Jediným řešením bylo otevřít novou, dosud nevyužívanou oblast pod celým Jaklovcem či hladnovským návrším. Dne 30. května 1829 je u silnice, dnes Bohumínské, severně od křižovatky s ulicí Dědičnou, slavnostně za přítomnosti představitelů smluvních stran, zahájena ražba Jaklovecké dědičné štoly, která změnila zapadlou obec v největší hornické město v budoucím Československu.

Období kolem roku 1840 se stává zlomem v rozvoji hornictví ve Slezské Ostravě. Doražením Jaklovecké dědičné štoly, vyhloubením jámy Terezie v blízkostí jejího konce v roce 1842 (nedaleko mostu přes bývalou báňskou dráhu na ulici Na Najmanské) končí etapa ražby štol. Nadále se budou budovat jen svislé šachty, u kterých se bude s postupem dobývání do hloubky zvětšovat i jejich profil. U nejstarších to byl profil sáh x sáh (vídeňský) 1,9 x 1,9 m. Pak se hloubí jámy, které mají samostatné těžní a lezní oddělení a jejich profil se zvětšuje asi na 5 x 2 m. Období zlomu však zásadně charakterizuje příchod parního stroje. Příchodem parního stroje začíná etapa, kdy se postupně ruční práce nahrazuje prací strojovou. Nejdříve zasahuje vertikální dopravu a čerpání důlních vod, později větrání.

Parní stroj se zasloužil i o změnu struktury hornictví. Zásadní význam pro industrializaci začíná mít těžba uhlí a železných rud. Technický pokrok vede ke koncentraci výroby. Do podnikání vstupuje bankovní kapitál (Geymueller 1835-1841). V roce 1841 po úpadku Geymuellerova bankovního domu bankéř Rotschild získává nejdříve výhradní pronájem a v roce 1843 tento majetek kupuje. Stává se i majitelem Vítkovických železáren a startuje rychlý rozvoj celého regionu. V této době vznikají na území Slezské Ostravy i další těžířstva. Vedle Wilczkova a Rotschildova těžířstva to bylo v roce 1839 Zwierzinovo a v roce 1850 Salmovo těžířstvo.

zarubek

O dolování na Zárubku se také od roku 1845 pokouší rakouský stát. V roce 1856 však svůj důl prodává akciové společnosti Severní dráha Ferdinandova. V roce 1873 přibírají Rotschildové za spolumajitele velkoobchodníky s uhlím bratry Guttmanny a tím vzniká Vítkovické horní a hutní těžířstvo, kterému stejně jako Wilczkům a Severní dráze Ferdinandově tyto doly patřily až do znárodnění v roce 1945.

Karel Sliva

[Akt. známka: 2,80 / Počet hlasů: 5] 1 2 3 4 5
| Autor: Karel Sliva | Vydáno dne 06. 08. 2009 | 7441 přečtení | Počet komentářů: 4 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Karel Sliva
Naši spomzoři a kolektivní členové významní pomocníci v naší práci
MOBIL

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce. Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server