NEJSTARŠÍ ZPRÁVA O NÁLEZU ČERNÉHO UHLÍ NA OSTRAVSKU PODANÁ JANEM ANTONÍNEM ALÍSEM C.K. ŠICHTMISTREM Z KUTNÉ HORY

Z archivu vybral Karel Slíva

VZPOMÍNKY U PŘÍLEŽITOSTI 15. VÝROČÍ OTEVŘENÍ HORNICKÉHO MUZEA OKD.

Na minulé roky připadla trojice jubilejních výročí hornického muzejnictví v OKR, které proběhly (kromě oslav 20. výročí Klubu přátel) bez větší pozornosti veřejnosti i bez vzpomínkových akcí ze strany zájmových a profesních institucí. Na rok 2005 připadlo 100. výročí počátku hornického muzejnictví, které započalo v roce 1905 založením Hornického muzea při Revírním báňském úřadu v Moravské Ostravě a jež přetrvalo v různém organizačním začlenění do roku 1950. V roce 2007 jsme si připomněli 20. výročí založení Hornického muzea OKD, které oficiále vzniklo 15. 8. 1987. Na loňský rok připadlo 15. výročí otevření muzea pro veřejnost, které se uskutečnilo 4. 12. 1993.

V roce 1947 po ukončení Horní školy v Ostravě jsem byl přidělen na Důl Hlubina v Karviné. Fáral jsem v úseku, kde jsme měli dva poruby a dva přípravné předky. Až na jednoho „staršího kozáka" jsme ostatní byli čerstvými absolventy Horní školy, byt různého věku. Fáral jsem porub ve sloji č. 24 střed.1., kde byla mocnost 180-240 cm. Uhlí se dobývalo ručně sbíjenou, budovalo se dřevěnými stojkami a doprava v porubu byla prováděna natřásanými žlaby. Porub byl dobýván na zával s pravidelným denním pleněním. Šířka pokosu byla 2 m. Zvláštností porubu bylo plenění výztuže. Nad bezprostředním nadložím, tvořeným asi 3 m mocnou vrstvou písčitého jílovce, který po vyplenění celkem dobře zavaloval, se nacházela vrstva pískovce o mocnosti až 10 m. Tato vrstva nám svou pevností působila určité problémy. K jejímu zavalování nedocházelo pravidelně po každém vyplenění výztuže v porubu. Často se stávalo, že i mimo plenící směnu, vlivem prolomení této vrstvy nadloží docházelo v porubu ke zvýšeným tlakům, lámání stojek v porubu a časté bylo nebezpečí závalu. Protože ke zvýšeným tlakům nedocházelo náhle, zpravidla jsme byli schopni zabránit závalu. Také v mé směně se podařilo zabránit závalu porubu, když jsem včas vydal příkaz zastavit těžbu a zesilovat výztuž, zvláště okolo žlabového motoru. Bylo k tomu potřeba odvahy, protože řada havířů odmítla pracovat v porubu, když hrozil zával. Zabránit závalu se podařilo í proto, že jsem jíž delší dobu věnoval zvýšenou pozornost tlakům na výztuž na výdušné chodbě. Zpravidla bylo potlačeno asi 10 stropnic před porubem za normálního provozu. V době zvýšených tlaků se počet potlačených stropnic zvětšoval. Podle počtu potlačených stropnic se dalo usuzovat na velikost tlaků, které budou působit na výztuž. Pro tuto situaci jsem měl připravenou větší zásobu dřevěných stojek.

Když po prohrané válce muselo Rakousko v roce 1742 předat Prusku větší část Slezska, habsburská monarchie přišla o hospodářsky a průmyslově nejvyvinutější provincii a hledala náhradu. Úředně byla v roce 1763 ověřena zpráva o výskytu černého uhlí na území tehdy Polské Ostravy. Již v roce 1767 byla zřejmě poprvé prezentována myšlenka učinit Ostravu a její okolí střediskem moderního železářského průmyslu, založeného na výrobě a rafinaci železa minerálními palivy, tedy „ocelovým srdcem".

Do hornického podnikání s v Michálkovicích, Moravské i Polské Ostravě zapojila i státní správa rakouské monarchie. V Polské Ostravě zahájila průzkum jižně od již otevřených důlních polí. V domu na severním břehu řeky Lučiny byla v září 1844 objevena uhelná sloj o mocnosti 12 vídeňských palců (28 cm), upadající jižním směrem. V říjnu téhož roku bylo na druhém břehu řeky zahájeno kutání hloubením jámy č. 5.

V září 2006 se konalo pod patronací Klubu přátel Hornického muzea již čtvrté setkání technicko-hospodářských pracovníků dolů Hlubina, Jeremenko a Šalomoun. V pozvánce bylo uvedeno, aby se každý účastník doma podíval, zda nemá staré fotografie, písemnosti nebo jiné předměty, které by mohl věnovat nebo zapůjčit Hornickému muzeu. A výzva měla úspěch. Bývalý technik Dolu Hlubina Zdeněk Kostelecký kromě fotografií Dolu Šalomoun, přinesl tři historické písemné materiály, které byly vydány v letech 1896 a 1900. Vzhledem k tomu, že jsou obsahem velmi výjimečné, postupně je otiskneme.

V tomto článku otiskujeme v původním znění:

„Poučení, jak se zachovati mají dozorci a dělníci
po výbuchu, o cestách záchranných, pokusech zachraňovacích atd.,
platící pro všechny doly Ostravsko-karvinského okresu

„Kaj se smykaš, synku?“ přivital mě v ponděli Na Upadnici Poldek. Aji ostatni kamoši se divili, kaj sem byl, když sem se od středy v hospodě něukazal. „Volali zme aji Maři, ale ta pravila, že něvi a ani ju to nězajima...“ vyčitavo se dival Antek, a tak sem musel s pravdu ven: „Vitě jak sem loni po navratě z teho Hungaroringa ze zavoduv F1 přisahal, že už mě tam nikdo nikdy něuvidi? Tak sem se něchal ukecať aji letos, a zas tam vyrazil. A bo sem věděl, že bystě se mi řechtali, jak něumim držeť slovo, byl sem potichu a zakazal o tym mluviť aji Maři.

Jak to vidí stryk Lojzek

Poslední vůz uhlí ostravské dílčí pánve byl vytěžen 30. června 1994 na nejlépe připraveném dole revíru, na Dole Odra (Vítězný únor) v Ostravě-Přívoze. Dokladem toho odvážného tvrzení je fakt, že teprve rok předtím, v roce 1993, vyložil tento důl skipové zařízení na nové 10. těžní patro a současně měl v této době v předstihu otevřeno i další 11. 'patro, a to hned oběma jámami najednou. Po zkušenostech z okolních dolů s podpatrovou těžbou byla totiž otvírka nových pater Dolu Vítězný únor prováděna hned přes dvě patra najednou, a to přes 300 m hloubení každé jámy. Vtažná jáma byla prohlubována klasicky pod ochranným povalem a výdušná jáma k ní byla prohloubena vrtným komplexem WIRTH VSB-VI o průměru 6 m do hloubky 1008 m. Ptáme se, kdy a jak vznikl tento velkodůl v blízkostí hlavního ostravského nádraží, étery" mohl své uhlí dodávat pásových dopravníkem přímo do sousední koksovny?