V roce 1947 po ukončení Horní školy v Ostravě jsem byl přidělen na Důl Hlubina v Karviné. Fáral jsem v úseku, kde jsme měli dva poruby a dva přípravné předky. Až na jednoho „staršího kozáka" jsme ostatní byli čerstvými absolventy Horní školy, byt různého věku. Fáral jsem porub ve sloji č. 24 střed.1., kde byla mocnost 180-240 cm. Uhlí se dobývalo ručně sbíjenou, budovalo se dřevěnými stojkami a doprava v porubu byla prováděna natřásanými žlaby. Porub byl dobýván na zával s pravidelným denním pleněním. Šířka pokosu byla 2 m. Zvláštností porubu bylo plenění výztuže. Nad bezprostředním nadložím, tvořeným asi 3 m mocnou vrstvou písčitého jílovce, který po vyplenění celkem dobře zavaloval, se nacházela vrstva pískovce o mocnosti až 10 m. Tato vrstva nám svou pevností působila určité problémy. K jejímu zavalování nedocházelo pravidelně po každém vyplenění výztuže v porubu. Často se stávalo, že i mimo plenící směnu, vlivem prolomení této vrstvy nadloží docházelo v porubu ke zvýšeným tlakům, lámání stojek v porubu a časté bylo nebezpečí závalu. Protože ke zvýšeným tlakům nedocházelo náhle, zpravidla jsme byli schopni zabránit závalu. Také v mé směně se podařilo zabránit závalu porubu, když jsem včas vydal příkaz zastavit těžbu a zesilovat výztuž, zvláště okolo žlabového motoru. Bylo k tomu potřeba odvahy, protože řada havířů odmítla pracovat v porubu, když hrozil zával. Zabránit závalu se podařilo í proto, že jsem jíž delší dobu věnoval zvýšenou pozornost tlakům na výztuž na výdušné chodbě. Zpravidla bylo potlačeno asi 10 stropnic před porubem za normálního provozu. V době zvýšených tlaků se počet potlačených stropnic zvětšoval. Podle počtu potlačených stropnic se dalo usuzovat na velikost tlaků, které budou působit na výztuž. Pro tuto situaci jsem měl připravenou větší zásobu dřevěných stojek.
Při jedné normální směně po této události, když jsem dohlížel na nakládání dřeva do žlabů, se objevily na výdušné chodbě reflektory. Bylo to znamení, že do porubu přichází návštěva z vedení závodu. Podal jsem hlášení o stavu v porubu a probíhajících pracích ing. Bejčkovi. Ten mi oznámil, že s ním přichází inspektor z ředitelství dolů v Karviné dr. ing. Říman. Kladli mi otázky a přišla řeč i na mimořádnou událost z minulého týdne, kdy se nám podařilo zachránit porub před závalem, ale způsobit výpadek v těžbě. V této debatě se mne dr. ing. Říman zastal, že bylo správné zabránit závalu porubu. Jeho spokojenost ještě vzrostla, když jsem mu pověděl o mých pozorováních tlaků na stropnicích na výdušné chodbě. Při fárání v porubu nebyly zjištěny žádné hrubé závady, takže jsem první fárání vyšších nadřízených protrpěl bez úhony.
Druhé setkání se uskutečnilo při studiu na HGF. Ve třetím ročníku nám přednášel prof. dr. ing. A. Říman předmět „Hlubinné dobývání uhlí". Čtyřhodinové přednášky v zimním i letním semestru byly velmi zajímavé. Profesor nás zasvěcoval do tajů hornického řemesla i umění hodně zasvěceně. K dobru nám vždy dával příběhy z praxe, kterou měl velmi bohatou. Snaží) jsem se zapamatovat co nejvíce. Byty to zajímavé postřehy, které jsem pak využil v praxí. Jedno jeho poučení bylo, že inženýr na šachtu má chodit oholený a upravený. Tvrdil, že jak inženýr dbá sám o sebe, tak dbá o svěřený revír. Podle vnějšího vzhledu se dá usuzovati na pořádek a bezpečnost v dole. Brali jsme tato poučení na lehkou váhu. U první zkoušky jsme se však přesvědčili, že pan profesor své poučování myslí smrtelně vážně. Když jsem přišel odpoledne na zkoušku, kamarádi mi oznamovali, že pan profesor dopoledne poslal několik studentů domů jenom proto, že neměli kravatu a nebyli oholeni. Protože jsem přijel z domova bez kravaty, okamžitě mi půjčil jeden kolega svou.
Oholený jsem byl, takže bez obav jsem vstoupil do kanceláře pana profesora. Pozdravil jsem a téměř vojensky jsem stál v pozoru. Teprve na pokyn jsem se posadil a pan profesor mne nejdříve vyzpovídal, jak dlouho již pracuji na šachtě, na kterých dolech mám praxi a v jaké funkci. Když zjistil, že mám praxi na Dole Žofie, položil mi otázku „Způsob otvírky ložiska ve strmém uložení slojí". Odpovídal jsem nebojácně se znalostí problematiky. Položil mi pak ještě další otázky, ale ty si už dneska nepamatuji. Výsledek zkoušky byl za „výborně". Měl jsem velkou radost, protože jak mi bylo sděleno, byla to první „výborná", kterou pan profesor napsal.
Zásadu, jak dbáš na sebe, tak dbáš na svěřený revír, jsem pak dodržoval ve svém dalším praktickém životě.
Třetí setkání se uskutečnilo až po deseti letech po opuštění školy. Přihlásil jsem se ke studiu externí aspirantury na obor „hlubinné dobývání ložisek". Mým školitelem byl určen prof. dr. ing. A. Říman. Z jedné strany jsem byl rád, že mohu být jeho žákem, z druhé strany byla obava, zda budu splňovat jeho náročná kritéria. První schůzka školitele s aspirantem proběhla podle všech regulí. Projednali jsme mnou předložený plán studia, rámcové téma aspirantského minima i konečné směrování disertační práce. Můj školitel se projevil jako velmi prozíravý pedagog a báňský inženýr. Souhlasil jsem s jeho připomínkami a po stanovení termínu následné schůzky jsem se s ulehčením rozloučil. Po pravdě řečeno schůzka dopadla nad mé očekávání dobře. Můj školitel se ukázal jako férový chlap, nedával najevo svou nadřazenost ani odbornou, ani věkovou. Při jedné z následných konzultací však „přehodil" výhybku a začal se mne vyptávat na pracovníky Dolu František. Byl jsem totiž vedoucím pracovníkem stejného dolu, na kterém pracoval i on v začátku své profesní kariéry. Trochu mne to rozhodilo, protože řadu jmen jsem vůbec neznal, o některých jsem něco málo věděl, ale většina pracovníků, jak jsem později zjistil, byla po smrti.
Roztrpčen a zahanben, že mne pan profesor nachytal na neznalosti, jsem ihned příští den pozval „pamětníky", abych se od nich dověděl něco o bývalých nebo i současných pracovnících. Pečlivě jsem si vedl zápisky, když jsem získal nějakou informaci. Má hlava i povaha odmítaly tento druh intelektuální činnosti. Výsledky mé „historické" činnosti byly nevalné. Při konzultacích s profesorem o rodinných a pracovních vztazích na Dole František a v Horní Suché jsem vyloženě propadal. Začal jsem používat starý studentský trik. Předem jsem si připravil technické a organizační problémy šachty nebo ještě lépe nějakou novinku ze zahraničí, takže na „pletky" nezbyl pak čas. Někdy se to podařilo, jindy ne. Dodnes si však pamatuji jeho filozofii o práci inženýra na šachtě: „Na šachtě pracujeme nejen s přírodou, se stroji, ale především s lidmi. Jejich kvalifikace, dobrá nálada nebo starosti, nadšení nebo zklamání rozhodují o výsledcích našich inženýrských záměrů. Musíme jim vytvářet takové podmínky, abychom i my mohli být spokojeni."
I toto poučení jsem se v praxi snažil uplatňovat a musím říct, že se mi vyplatilo.
Jindřich Bilan
