Všecko raz skoňči! Bo musi! Taki už je koloběh života! A tak když sem ze svojimi dřistami v Horniku ešče v minulym stoleťu začinal, nětušil sem, že budu trvať tak dluho – skoro dvacet roku! Ale taka je už doba. Uhli ve světě ztraca na ceně temu se budě utlumovať těžba a někere doly budu dokoňca zavřite. Tuš není divu, že chybja peníze aji na vydavani Hornika. Ale hlavně až je na vyplaty chlopuv ze šachet! A tak když mi zavolal jeho šefredaktor, že noviny jako tydenik koňča a budu se vydavať v malym rozsahu enem jako měsičnik, něpřekvapilo mě to. I když mi zabylo hodně smutno…

Byla v sobotu Na Upadnici velka porada. Poldek, Juzek, Antek a ja zme planovali, kaj letos o vakacach vyrazime. Když zme po třeti zelene jak se pravi jednomyslně zavrhli Řecko, Chorvatsko i Malorku („Stejně tam maju strašny hic. O pivu ani němluvim,” pravil Antek, když zrachoval naše uspory). „Navic včil každy den rosničky v radiju aji televizi tvrďa, že letos ma byť obzvlášť těple leto, tuš na co se trmacať ku mořu, když nam na to naši čvachtani stači aji ta naša Ostravica,“ pravil Antek a polknul další zelenu. A tak zas padlo rozhodnuti, že se letos v červnu pojedě na Ostravicu. Poldek tam ma taki dřevěny srubeček. Nic moc, ale voda tam těče, v pecu se da topiť, par metraku uhla z deputatu tam dycky něchame zavezť. Tuž nic nam tam něchybi. I když loni nam jakisy baraba ukradnul staru černobilu televizu a radio, kere vypadalo tajak krystalka, ale už zme se v bazaru kupili nove přistroje.

Ni dycki se všecko zdaři. A když člověk zrobi jakusik cypovinu, řekně se, že to byl den blbec. Když je ale tych cypovin v tydňu vic, potym je blbec cely tydiň. No a to se mi stalo minuly tydiň. „Kukni se do zrcadla, ty pňu, jak ti narostla ta přehazovačka na hlavě. Zatylek maš chlupaty a skoro aji s copem, že by se za taki Ringo Čech či exšef narodni galerie Milan Knižak němuseli styděť, ale vpředku to vypada, tajak by ti po čele prošla diviza vojakuv. Bo se přeci pravi, že kaj vojaci dupu, tam trava něrostě… Tu maš stovku a val do holiča!“ pravila mi v ponděli Mařa a ja sem ji slibil, že v utery isto zajdu. „Ale stejnak s tebu vykivu,“ pravil sem se pod fusami a zavřel se v kupelce. Na vanoce sem pod stromek dostal od staršiho synka „elektrický zastřihovač vlasů“. Tak to aspoň stoji na škatuli v kere byl zabaleny. Od vanoc sem se s nim už dva razy střihal svoju „hřivu“ tak kvalitně, že Mařa ani něpoznala, že to není od holiča a stovka mi tak zustala na utratu. Vytahnul sem tyn přistroj, vyzkušal, esli idě, a zabořil do kštice. Jak sem kapku přitlačil, nastavec, co určuje vyšku vlasu, skluznul na nulu, strojek vystřihnul deseticentimetrovu „ulicu“ mezi vlasami, a potym to v nim zachrchlalo, zaskřipalo a rozpadnul se! Co včil?

Seděli zme v utery Na Upadnici a enem tak klabosili. Venku sice mrazy skoňčily, ale v krbu praskal oheň a v hospodě bylo přijemne těplo. „No neni to balada? Atmosferka jak na chatě! Pivko přesně vychlazene, ceny lidove, široko daleko žadna baba na dohled, no nebertě to!“ usmival se Poldek. „Ale, synci, dneska je MDŽ! Co s tym zrobime?“ ptal se Jaryn. „Ja bysem moc na temat MDŽ nědiskutoval. Bo baby už davno na nas seru! Počitaju s tym, že zme su je, my chlopi, na guvno a určeni k vyhubeňu! Dyť se enem zebertě: v televizi idu spoty aby se baby něbaly vyšetřeňa cyckuv, aby se včas poznalo, esli v nich nahodu němaju rakovinu. Bo pry u nas každych pět minut na to umira jedna ženska. Ja to sice kapuju, je to potřebne a kdyby se na to robila sbirka, asi bysem sam přispěl, ale čemu zme my, chlopi, diskriminovani?!

Všeobecně se vi o mojich patalijach ze zdravim. Onehda sem zas nosil cely den na dupě tlakoměr. Po jeho vyhodnoceňu mi dochtor předpisal dva liky, kere sem měl brať každe rano. Poslechnul sem ho, ale druhy den odpoledne se mi tak roztočila hlava, že sem se připadal jak na ringišpilach, konkretně na řetizkaču. Až sem se aji dva razy poblul. Nic, Lojzek, pravil sem se, musiš ty liky vysadiť a řecť dochtorovi o ine. Dochtor enem pokival hlavu, změřil mi tlak, pravil, že je furt vysoki a napisal mi liki ine. Včil enem dufam, že je budu snašať lepši niž ty předešle. Ale ešče vam musim duvěrně zděliť, že sem byl aji rad, že mi po tych prvnich patakach bylo tak zle, bo jeden z nich měl podle přibaloveho letačka, co odbornici dycki doporučuju pečlivě se přečitať, zpusobovať aji impotencu. A to fakt něvim, jak bych to potym tej svoji Maři po večerach vysvětloval... A navic na ňho byl dosť velky!

„Tak, jak bylo, synci?“ halekal sem už od dveři v hospodě Na Upadnici, kaj sem přiletěl na novoročni pivo první pomoci. A jak sem pohledem do lokala zistil, po probděle silvestrovske noci nas bylo žiznivych vic. Vlastně všeci, co se Na Upadnici pravidelně schazame. „A co by jako mělo byť?“ zeptal se Poldek. „No, jak stě požili Vanoce a včerejšiho Silvestra? Bo sem byl mezi svatkami u Cyrilka na Valachach, tuž mi chybiju zakladni informace,“ smjal sem se. „Co ja vim, tak u mě, Antka, Rudka aji dalšich šlo o normalni pruběh Vanoc. O Silvestře rači němluvim, bo se někeři z nas zase zleli tajak ruššti mužici. Stači se podivat po tych vybledlych skoro až zelenych pyščiskach a hned ti budě všecko jasne. Ale ty si pry měl zajimavy Štědry den.

Jak to vidí stryk Lojzek

Jak zme v nedělu vlezli do hospody Na Upadnici, tuž na nas dychla atmosfera Vanoc. Nad pipu maly nazdobeny stromek, na stropě mezi lampami zelene girlandy z baňkami a na každym stole maly svicen ze svičku. Prostě parada, až zme se chtěli hned rozdavať darki... „Neni na to ešče brzo, Zbyňďo?,” zeptal se Poldek. „Kaj brzo? Iďtě se podivať do marketuv či inych hospod. Tam to maju vyzdobene už skoro měsic. A mě novi šefici zdupali, že sem ešče nic něnazdobil a až pry přitlačim na pilu, bo inač mi na svatki kusek teho třinasteho plata nědaju. A že to tu tež musime vyzdobiť. Abystě se tu citili fakt tajak doma,” pravil vrchni Zbyněk a odkulal se ze svojimi stodvaceti kilami žive vahy ku pipě. „Tak pry je to definitivni: Vanoce budu na snihu a budě mrznuť, až budě praštěť...

Jak to vidí stryk Lojzek

Seděli zme v utery Na Upadnici a enem tak trochu slavili tyn sedumnasty listopad. Musim přiznať, že ni všeci, bo u stola komunisty Koldera bylo spíše smutno a všeci ostatní čekali, kdy se tamni osazenstvo poruči, tajak Švejk ve štrnastym roku minuleho storoča, když vypukla první světova, u vyčepniho Palivca v hospodě U Kalicha černe pivo ze slovami: „V Moskvě mají taky smutek.“ Ale bolševici se drželi mužně, bo nam všeckim bylo smutno z teho masakra, co porobili z patka na sobotu islamisti v Pařižu! A připadne žertiky na adresu smutku tam či indi by vyzněly jako něludske. Tuš jak zme tak potichučki rozjimali, co s tym muslimskim marasem, co se na nas z teho Blizkeho vychoda už dluhe měsice řiti, je třa zrobiť, až naraz pravi Poldek: „Ty, Lojzek, minule, než ti zebral slovo ze svojim frkem Erďa, si slibil, že nam dokažeš, jak maš dluhu tu svoju poměť. Tuš, cos chtěl řecť? Vykladej!“ Bo sem už měl tež dosť teho smutku, dal sem se do vypravjaňa. „Všeci dobře vitě, že Ostrava jako město ma v cele Evropě spřatelene města. V Rusku Volgograd, ve Velke Britanii Coventry, v Polsku Katovice, no a v Německu – vtedy vychodnim – Dražďany.

Seděli zme v ponděli Na Upadnici, všeci vyštafi rovani, bo zme byli za tymi svojimi drahymi zesnulymi na hřbitovach, když začal Poldek: „Staři je na guvno. Sem z teho chozeňa po hrobach tak strhany, že ani němožu ruku s kryglem přitahnuť k pysku! A enem tych prašku co musim denně zjesť. A to ani němluvim, co mě to stoji!“ „Co ti zas stoji?! Kdybys něciganil! Dyť si oto pravil, že se ti tyn tvuj na kravatlu něpodival poslední dva roky…“ křiknul na ňho od hajzlovych dveři Antek. Poldek mu na to chtěl cosik řecť, ale enem mavnul ruku a mluvil dali:

Seděli zme v utery odpoledne Na Upadnici a dřistali o pravě uplynulym prodluženym vikendě. „To zas raz ti synoptici trefi li kozla!“ začal dišput Poldek. „Kemu a za co zas tak škaredě nadavaš? Kdo je jakisik synoptik?“ zeptal se ho Antek. „Něčitaš, něviš. Synoptik je meteorolog, kery skuma všecki meteorologicke jevy zaznamenane na velkim uzemi, třebas v cele Evropě, a podle nich potym předvida počasi na dalši dni,“ vysvětlil sem mu učeně za potlesku cele hospody. Přidal sem obvykle herecke pukrle a dali posluchal Poldka. „No tak ti meteorologove, aby mi každy rozuměl, předpovidali na tyn dluhy vikend chladno a dešť. Rosnički v televizach nam s usměvem radily, až se zebereme svetry, deštniki a čopki na hlavu. A zatym bylo, kromě soboty, poměrně těplo! Také hezke vikendove babi leto!“ rozplyval se Poldek.

Sednul sem ve středu navečer ztěžka na stolek Na Upadnici, objednal se pivo a spustil: „Zavolal mi v ponděli starši synek: Tato, jedu na otočku do Prahy, něchceš se mnu na dobre pivo? Už sem vam pravil, že za dobru plzeň sem ochotny se do te Prahy štrachať. Tuš sem přikivnul. Enemže ja vul se myslel, že pojedě autem, ale un pravil, že vlakem. Ale vidina buclateho krygla s pivem a pěnu tak hustu, že udrži pětikačku, vyhrala. A potym sem chtěl v Praze zajsť do muzea hudby. Pravil mi kamoš Peter, že tam su nove expozice z obdobi začatku bigbita v šedesátých rokach minulého stoleťa a ma tam byť aji cosik noveho okolo Beatles… Měl sem však z cesty cuknuť už při kupovaňu listkuv na pendolino. Baba v pokladně byla sice mlada, ale tak přečivna, že zme ju ze synkem museli upozorniť na to, že z usměvem idě všecko lepši.

Sedeli zme Na Upadnici a skoro se dlubali v nose, jak zme se nudili. Ani to pivko do nas něpadalo tajak obvykle. „Co se robi, že je tu take ticho?“ ozval se ode dveři Jaryn, kery se zas po dluhe době objevil mezi nami. „Ale, spadla na nas, tajak na fobalisty Banika, jakasik deka,“ pravil sem mu popravdě. „To jako, že stě mimo formu tajak ti podpruměrni fotbalisti s tymi velmi nadpruměrnymi platami, keři se navic myslija, že su ti nejlepši ni-li v Evropě, tak určitě v naši republice, a zatym něumiju nic inšiho, niž pluvať a řvať na rozhodčich, že im něpřeju?“ pravil krkolomnu a na svuj obvykly řečnicki styl něsmirně komplikovanu větu Jaryn. „Ja bysem Baniček tak něpomluval, bo přeci tyn jeho včilejši majitel tvrdi, že je Banik včil fi nančně i hračski tak konsolidovany, jak nikdy předtym,“ křiknul od vedlejšiho stola posměšně stary Kolder.

Nastalo Na Upadnici obdobi velkich lučeni. „Je to marne, leto je tu a je třa regenerovať psychicke i fyzicke sily a ni furt vysedavať v hospodě a dřistať o ničim!“ pravil filozoficky Břetik a každemu z nas podal ruku. Před hospodu stala jeho škodulka nacpana až k prasknuťu jidlem, hadrami, spacakami, stanem a hlavně dvumi vnukami s manželku. A něsmim zapomenuť na dvě basy ostravske dvanactki, kere Břetik skonzumuje za tydiň. Dufa ale, že včil to budě měť na delši dobu, bo o dovolene budě častějši řidiť auto... „A kaj vlastně jedětě,“ zeptal se bezelstně Jiřik, ale ja, Poldek a Jaryn zme řvali smichem, bo zme dobře věděli, jakimi tradičnimi perypetijami Břetik ze svoju staru před dovolenu prošli. Břetik se beze slova otočil, vlez do škodulky, zadymil a byl fuč. Tuž zme museli Jiřikovi odpověděť my. „Vubec bysem se nědivil, kdyby měl hned tu za rohem karambol. Bo esli se kvuliva tobě spoměl na planovani letošni dovolene, tuš musel dostať třas. Oni totiž s tu jeho jako tradičně prolezli mapy celeho Česka, palcem procestovali středni aji jižni Čechy a když byli fyzicki, ale hlavně psychicki tymi představami schvaceni, pravila tradičně jeho draha polovička: ,Břetiku, jedem na Slovač do teho našeho kempa u Trenčina!’ A bylo vystarane! Břetik, kery se těšil na Prahu a Karlštejn, mavnul enem rezignovaně ruku a šel do banki měniť eura,“ vysvětlil sem Jiřikovi.

Přibelhal se Na Upadnicu tajak stařik těsně před smrťu. V jedne ruce termosku, v druhe ruce termosku a v siťovce ešče jednu. „Kaj s tym nakladem, Jaryne?“ zeptal sem se chlopa, kery vitalniho Jarka, jak zme se ho pamatovali ešče než jel na dovolenu, připominal enem z dalky. Bylo to v ponděli a Jaryn stravil poslední vikend svoji třitydenni dovolene na chalupě. „Ty se směješ, ale ja sem na umřiti! Myslim, že sem to na te chalupě trochu přehnal. Lazil sem po hřibach a našel enem paru bedel a tři pravačky! Ale utahany sem byl tak, že ešče včil tělo něcitim a smrť mam doslova na jazyku!“ pravil a zesul se do stolka. Byl na ňho hrozny pohled! Pobledly, tvař vrasčita a do teho všeckeho tyn jeho hekot a nahlas vyslovovane obavy: „Musel sem asik chytiť klišče, bo mam všecki přiznaky lymske boreliozy! To je to sviňstvo, co roznašaju pravě kliščata. Totalni vyčerpani, dychavičnost, něskutečna unava, bolesť svaluv i kloubuv! Tym všeckim včil trpim! Asi sem fakt teho pijaka chytnul!“ Nařky přerušoval dycki enem na chvilu, to když se napil z jedne z tych svojich termosek.

Seděli zme na tyn svatek Jana Husa Na Upadnici, potili se tajak dviřka do chlivka a bohatě se chladili pivkem. „Musim vam, chlopi, řecť, co se mi stalo v nedělu,“ přerušil sem to horke ticho, kere vladlo hospodě, bo aji indy strašně udřistany Antek držel v tym něbyvalym vedře pysk. „Předtím ale musim předeslať, že po tym včerejšku zastavam nazor, že ludě maju starnuť spolu. Čemu? V době, kdy se mnu a mojimi vrstevnikami doslova třiskala puberta, chodila na ekonomku, do budovy, co byla vedle naši horni prumky, nádherná děvuška. Jindřiška se menovala. Byla to vyhlašena krasavica. Dluhe blond vlasy ji padaly až tam kaj konči hřbet a ešče nězačinaju nohy, oči měla modre jak studanky a postavičku, no co mam praviť. Řikali zme ji Brižitka, bo se moc podobala te, vtedy ešče mladičké, francuzke herečce Bardotove. Jednym slovem krasavica inteligentni. To vitě všeci synci ni enem z naši třidy za ňu šileli!