Seděli zme v utery Na Upadnici a enem
tak trochu slavili tyn sedumnasty
listopad. Musim přiznať, že ni všeci, bo
u stola komunisty Koldera bylo spíše
smutno a všeci ostatní čekali, kdy se
tamni osazenstvo poruči, tajak Švejk
ve štrnastym roku minuleho storoča,
když vypukla první světova, u vyčepniho
Palivca v hospodě U Kalicha černe pivo
ze slovami: „V Moskvě mají taky smutek.“
Ale bolševici se drželi mužně, bo nam
všeckim bylo smutno z teho masakra,
co porobili z patka na sobotu islamisti
v Pařižu! A připadne žertiky na adresu
smutku tam či indi by vyzněly jako něludske.
Tuš jak zme tak potichučki rozjimali,
co s tym muslimskim marasem, co se
na nas z teho Blizkeho vychoda už dluhe
měsice řiti, je třa zrobiť, až naraz pravi
Poldek: „Ty, Lojzek, minule, než ti zebral
slovo ze svojim frkem Erďa, si slibil, že
nam dokažeš, jak maš dluhu tu svoju
poměť. Tuš, cos chtěl řecť? Vykladej!“
Bo sem už měl tež dosť teho smutku, dal
sem se do vypravjaňa. „Všeci dobře vitě,
že Ostrava jako město ma v cele Evropě
spřatelene města. V Rusku Volgograd,
ve Velke Britanii Coventry, v Polsku
Katovice, no a v Německu – vtedy
vychodnim – Dražďany.
Jak to vidí stryk Lojzek
A jak už se občas
staně, naša zakladni škola vtedy vyhrala
jakusik socialisticku sutěž v ramci cele
Ostravy. A bo naša osma třida se na tej
vyhře podilala nejvic, jeli zme za odměnu
do Dražďan. Radosti bylo! Ale znatě to,
vtedy zme se učili enem česki a ruski
a kurzy zapadnich jazykuv navštěvovali
enem někeři. No a v naši třidě byl taki
enem jeden – Jiřik se menoval, obratil
sem se na našeho kamoša Jiřika
s usměvem. Tuš zme na ňho spolihali.
Až do chvile, kdy nas paru vyhlašenych
třidnich lumpuv v Dražďanach zabludilo.
Naščesti byl s nami i Jiřik. Co včil?!
Sami uprostředka skoro milionoveho
města! – Ja vim, že musime jeť autobusem
na naměsti, a v nim je buď
napisane nebo to nahlasa, jak se ta
zastavka menuje! Musime do autobusa
či aspoň na zastavku, kaj su jizdni řady
a kaj budě to naměsti jako zastavka tež
napisane, – snažil sem se panikařujicu
partyju uklidniť. – No, ja, ale kaj je tudyk
zastavka? Jiřik, umiš německi, tuš se
kehosik zeptej! přikazal spolužak Laďa
a Jiřik zastavil taku pohlednu mladu
vymalovanu děvušku v kratkich šortkach,
a podle něho plynnu němčinu se ji zeptal:
Šuldigenzi, frojlajn, kaj je tu buzenhalter?
– nědořek, bo
mu frojlajn vrazila
taku facku, že se malem svalil. Zustal jak
opařeny: Dyť sem se zeptal spravně! Bus
– to je přece jasne, halter je tež jasne –
zastavka! Tuš čemu ta baňa?! pobekaval.
– Asi ju urazilo to tvoji německe: kaj je!
smjal sem se. A jak to dopadlo? Naščesti
šel okolo chlop, co uměl česki a ten nam
ukazal ni enem kaj je zastavka autobusa,
ale řeknul nam aji, že buzenhalter znamena
podprsenka! Takže Jiřik se ji vlastně
ptal, kaj ma podprdu! Temu ta
baňa!“ skončil sem spominku
za smichu cele hospody. Až
na Erďu! Ten enem lakonicky
řeknul: „No, pamatujtě, že
v připadě, že to ma štyry kola
nebo kozy, tak su s tym dycky
problemy!
Fajne, ni?!"
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek
"