Všecko raz skoňči! Bo musi!
Taki už je koloběh života!
A tak když sem ze svojimi
dřistami v Horniku ešče v minulym
stoleťu začinal, nětušil
sem, že budu trvať tak dluho
– skoro dvacet roku! Ale taka
je už doba. Uhli ve světě
ztraca na ceně temu se budě
utlumovať těžba a někere
doly budu dokoňca zavřite.
Tuš není divu, že chybja peníze
aji na vydavani Hornika.
Ale hlavně až je na vyplaty
chlopuv ze šachet! A tak když
mi zavolal jeho šefredaktor,
že noviny jako tydenik koňča
a budu se vydavať v malym
rozsahu enem jako měsičnik,
něpřekvapilo mě to. I když mi
zabylo hodně smutno…
Pravda, zhruba před třemi
rokami sem se tež lučil v doměňu,
že už nikdy… a naraz
se z Hornika znova ozvali, že
vam ty moje dřisty chybija.
Tuš sem se vratil. A to enem
potvrzuje to zname pořekadlo:
Nikdy neříkej nikdy! Tak
to něpovim ani včil, i když to
z našimi šachtami, haviřami
a aji s tym tištěnym Hornikem
vypada dosť bledě. Když se
tak ohlidnu nazpatek,
byly to dobré roki. Paru
razy mě sice kdosik
napadnul dopisem, ale
ustali zme to jak ja, tak aji
šefredaktor Hornika. Ale
vic bylo spokojenych ludi.
Dokoňca pražska organizace
PR Klub roku 2011 ocenila
ty moji lojzkovske dřisty
v celostatni sutěži Zlata litera
druhym mistem. Byl sem
na to patřičně hrdy a chodil
po hospodě Na Upadnici
s diplomem v rukach a kinolem
hodně vysoko od stola
ku stolu a chlubil se. To mi
věřtě! Sice sem za to guvno
dostal, enem jednu, sice
bohatu, večeřu s dvumi štamprlami
a štyrmi plzňami, ale
i tak bylo moje libido v sedmym
něbu! Ja, byly to slastne
chvilki. Ale na druhe straně.
Když se každy z vas uvědomi,
že za tych dvacet rokuv sem
musel tydiň co tydiň vypluvnuť
jakisik tyn dřist. Potym
dojdětě ku čislu cosik kolem
1050 „fejetonkuv“ s myšlenkami
na 31 500 řadkach
z psaciho stroja. To už by dalo
na paru knižek typu Ostravak
ostravski, němyslitě? Musim
přiznať, že mi za to sice spadlo
paru zlatek do kasički, ale
statisice, jake se beru za taku
uspěšnu knižku, to něbyly.
Ale ja se něstěžuju. Robil sem
to rad. Mam rad lidi a rad im
robim radosť. To stě z tych
mojich dřistuv mohli vyčitať.
Je mi proto fakt luto, že už
se nědozvitě, co robja moji
kamoši z Upadnice: Juzek,
Antek, Poldek, Edek, Jaryn,
Břetik, Jiřik, mlady Áda,
jak se žiju Cyrilek z Mezřiča,
skotačivy stařik Slavek, jak
proživaju tyn naš ranny kapitalismus
stary Kolder a jeho
partyja od „červeneho stola“.
Něbudětě vědět, jak to dali
je Na Upadnici, esli ji hoři krb
a či se místo kelnera Zbyňdi
něvratila za pipu ta žirafa, co
s kryglami tak motala, že člověk
něvěděl jake pivo a z kere
pipy pije. Už se něpřečitatě
tradični frk Erdi, kery mi ale,
jak sam pravil, naposledy
pro vas jeden zašeptal
do ucha:
Přidě do obchoda
kovboj a pravi: Máte laso?
– Prodavačka kivně: Kolik?
– Kolik si strč do řiti, já chci
laso! Fajne, ni?!
Tuš zdař buh, a když už
sem skoňčil ja se svojimi
dřistami, tuš až aspoň
něskonča ty naše šachty!
Byla by to škoda! Mějtě se,
vaš Lojzek