OTEC ZAKLADATEL

Hornického muzea OKD

Klubu přátel hornického muzea

Nadace landek

Ambasador hornické obce

 

Ing. Stanislav Vopasek

Rodák z Kostelní Lhoty u Poděbrad se vyučil horníkem na Dole Nosek v Tuchlovicích a v roce 1952 začal fárat na Dole Generál Svoboda. Po absolvování Vyšší průmyslové školy hornické v Kladně.

Studoval VŠB v Ostravě, kde se stal asistentem prof. Římana. V roce 1960 nastoupil na Důl Eduard Urx v Ostravě-Petřkovicích. Na šachtě, která později přešla pod křídla Dolu Vítězný únor, dělal vedoucího úseku, provozu, výroby, náměstka.

V této funkci realizoval vedle výstavby:
          - dvou těžních komplexů hlavních jam a jejich pater
          - stavbu Hotelového domu Jindřich,
          - stavbu kulturního domu v Petřkovicích,
          - stavbu hotelu Odra v Beskydách.
Osobně se zasloužil o záchranu těžní budovy věže jámy Jindřich a řady dalších technických památek v OKR.
 

Standa byl horníkem tělem i duší. Už v době pracovní kariéry báňské­ho inženýra v OKR začal publikovat práce o montánni historii, fotografoval v dole i na povrchu, maloval. V dalších letech se stal autorem či spoluautorem řady knížek o vzniku, rozvoji i současnosti našeho revíru, o báňských tradicích. Jeho knihy Heraldická historie hornických symbolů i Dějin hornictví se staly neocenitelným zdrojem poznatků nejen pro laiky, ale i pro horníky. S jakým zápalem Standa vytýkal nesprávný tvar želízka v hornickém znaku v erbech měst i znacích některých šachet. Jak nerad. slyšel výraz uniforma pro hornický kroj. Kolik marných bitev svedl o myšlenku hornického symbolu ve znaku našeho kraje. Jak obhajoval jméno legendárního ostravského poslance Petra Cingra, které neprávem odstranili z brány michálkovického dolu.

Svůj život zasvětil myšlence zřídit v Ostravě hornické muzeum. Odvážný sen začal od roku 1987 se svými spolupracovníky přetvářet do reality na tehdy ještě činném Dole Urx, aby se o šest let později stal prvním ředitelem pro veřejnost otevřeného Hornického muzea OKD. Právě na mateřské šachtě, bývalém Anselmu. "Otec zakladatel" stál v čele unikátní technické památky do roku 1998, kdy předal žezlo o dvacet let mladšímu Miroslavu Fojtíkovi.
 

Do povědomí nejen hornické veřejnosti se zapsal perokresbami těžních věží, které vycházely v různých publikacích a výstavách. To, že se společnost OKD, Ostrava a celý region pyšní Hornickým muzeem, je především Vopaskova zásluha. Stál v čele skupiny podobně zapálených lidí, kteří šachtu nenávratně mířící do útlumu přeměnili postupem let na unikátní ­ industriální památku. K úpatí bájného vrchu Landeku od těch dob vedou kroky prezidentů, premiérů, ministrů, celebrit domácích i zahraničních. Vždy je se všemi poctami vítával ředitel v hornickém kroji s lapkou a fedrpušem. O hornictví, muzeu i Landeku mohl vyprávět hodiny. Pokud novináři sháněli informace, obraceli se většinou na něj. Pro rady za ním chodili ředitelé, politici i obyčejní lidé. Ač ho nikdo nezvolil ani nejmenoval, stal se ambasadorem hornické obce.
 

Navzdory zhoršujícímu se zdravotnímu stavu spřádal nové plány na rozšíření bilance své publikační čin­nosti. Hodně energie chtěl věnovat nelehkému boji o zápis ostravských industriálních památek do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, za instalaci těžního stroje na Anselmu a přitom řada povinností ho čekala ve funkci ředitele Nadace Landek.