oslavilo 20 let od svého založení.

Dne 4. prosince 2013 uplynulo již 20 let od založení Hornického muzea v Ostravě-Petřkovicích. V této souvislosti nelze nevzpomenout na jeho zakladatele a prvního ředitele Hornického muzea Ing. Stanislava Vopaska a jeho blízkého spolupracovníka, bývalého ředitele Nadace Landek Ostrava, PhDr. Ing. Pravomila Vokřínka. Dnes můžeme konstatovat, že jejich myšlenka zachovat lokalitu původního nejstaršího černouhelného dolu v ostravské části revíru byla nadčasová a v té době určitě originální. Tím byla zahájena etapa uchování historického dědictví v oblasti černouhelných dolů v našem regionu, na které se podílela řada nadšenců pro hornickou historii z Dolu Odra i z ostatního revíru.

Dne 4. 12. 1993 (den svátku sv. Barbory, patronky horníků) společnost OKD slavnostně otevřela na lokalitě jámy Anselm (Eduard Urx), tehdejšího Dolu Odra, Hornické muzeum pro návštěvníky a zpřístupnila první povrchové expozice, které se dále rozvíjely. Prvními předváděnými exponáty bylo v bývalé strojovně kompresorů několik důlních strojů, kombajnů, důlních lokomotiv, které představovaly jen malou část strojního depozita muzea. Kombajn KSV 6A byl dokonce předváděn v pohybu. Byl také zajištěn vstup a prohlídka štol ve slojích Albert a František z roku 1830. Tyto štoly byly odkryty ve sklepních prostorách bývalé strojovny v listopadu 1991.

Členové Hornického spolku ve Stříbře se mohou pochlubit dalším dokončeným dílem. Po několika letech se jim podařilo dokončit trasu Hornické stezky kolem města Stříbra v délce 55 km s 37 turistickými zastaveními. Hornická stezka vede kolem města, vnitřním městem, přes Vranov, Svinnou, Sytno, Milíkov, Svojšín, Kšice a Úlehle zpět do Stříbra. Tabule vás informují o největších, o nejzajímavějších dílech revíru, o geologii a mineralogii, o technickém pokroku. Máte možnost nahlédnout do dějinných listin a dokumentů, které jsou poprvé na veřejnosti, na staré fotografie a obrazy. Hornická stezka je koncipována pro pěší turistiku i cykloturistiku, rovněž nedělní procházkou lze zhlédnout určitou část stezky. K trase Hornické stezky vydal Hornický spolek informační tabuli a po dohodě s městem Stříbrem i poutavou knížečku, která vás čtivým vyprávěním seznámí s celou trasou. Hornický spolek tímto děkuje Plzeňskému kraji za velkou podporu při svém konání.

Za zvýšeného zájmu médií, laické i hornické veřejnosti probíhala od listopadu 2012 do července 2013 demolice budovy skipu výdušné jámy v areálu Paskov. Byla tím završena technická likvidace nevyužívané části areálu někdejšího dolu Paskov, který spravuje DIAMO, státní podnik, odštěpný závod ODRA. Skipová budova se nacházela u čtyřproudé výpadovky z Ostravy na Frýdek–Místek a tvořila od poloviny šedesátých let minulého století nepřehlédnutelnou dominantu s nádherným pozadím Moravsko–slezských Beskyd. Jednalo se o likvidaci (demolici) 463. objektu od počátku útlumu (1991) na bývalých šachtách ve správě o. z. ODRA, z toho od 1. 1. 2002 v rámci DIAMO, s. p. pak o 325. objekt. Samotné demolici předcházely přeložky dotčených inženýrských sítí, o kterých byli čtenáři občasníku DIAMO již v tomto roce informováni.

Železobetonová budova skipové věže měla v hlavě těžní věže strojovnu. Do prostoru těžní věže o půdorysných rozměrech 24,70 m x 16,05 m a výšky po atiku + 69,37 m byla integrována kromě strojovny hlavního těžního stroje a strojovny havarijního vratu ještě výsypná stanice skipu a provozy zajiš[ující provoz skipu z hlediska energetického, dopravního a obslužného.

Do tisku se připravuje významná mineralogicko-geologická publikace. Má mít cca 400 stran formátu A 4, s pevnou vazbou, bude celobarevná a na kvalitním křídovém papíře.

Autorský kolektiv tvoří: Ing. Petr Pauliš, Karel Babka, Mgr. Jiří Sejkora,Ph.D.

Na publikaci se také velkou měrou podíleli další spolupracovníci a recenzenti z řad našich předních odborníků na mineralogii, geologii a hornickou historii, za podpory státních institucí, soukromých organizací, muzeí, oborových sdružení a hornických spolků i bývalých pracovníků ČSUP a pamětníků.

Hornické muzeum otevřelo na dole Vojtěch pozoruhodnou výstavu věnovanou kovu, který Březové Hory a celou Příbram proslavil – stříbru. Pojem příbramské stříbro si mnozí spojují se zdejšími doly nebo třeba oltářem na Svaté Hoře, v minulosti byla ale nezanedbatelná část produkce tohoto drahého kovu použita na ražbu mincí a medailí. Výstava proto představuje nejen historii dolování a stříbrnou rudu v jejích nejrůznějších podobách, ale především tu- zemská platidla od 18. do poloviny 20. století.

Na pozvání bavorských hornických a hutnických spolků se zástupci hornických spolků z ČR (Stříbro, Příbram, Stonava, Bohumín) zúčastnili 5. bavorského hornického a hutnického setkání a 750. výročí města Untergriesbachu.

Na setkání se celkem sešlo 50 hornických spolků a hornických kapel.

Úložné místo těžebního odpadu Hedvika (dále jen odval), nacházející se v částech katastrálních území Radvanice (město Ostrava) a Petřvald u Karviné (město Petřvald), je reliktem těžební činnosti převážně bývalého dolu Hedvika, který byl později organizačně začleněn pod „velkodůl“ Důl Julius Fučík se sídlem v Petřvaldě. Začátek historie odvalu není zcela jednoznačně prokázán, předpokládá se však již od přelomu 19. a 20. století, kdy zde byl pravděpodobně ukládán materiál z hloubení jam a otvírkových děl dolu Hedvika (původní název byl důl Albrecht). Plošně se odval rozšiřoval z původního prostoru u vlastního areálu dolu Hedvika do okolí, zejména ve směru severozápadním, tedy k Michálkovicím. Na přelomu 60. – 70. let 20. století nastává období intenzívního rozšiřování odvalu do zhruba dnešního plošného rozsahu. Ukládání hlušin na odvale bylo ukončeno až v roce 1998, kdy zde bylo ukončeno ukládání části hlušinové produkce z blízkého dolu Pokrok. V současnosti je odval mohutnou plošně rozlehlou formací hlušinových navážek s plochou cca 40,6 ha a průměrnou výškou navážek 12 – 15 m. Maximální výška odvalu vůči okolnímu přirozenému prostředí je až 32 m. Takto morfologicky tvarovaný komplex hlušinových navážek s vysokým podílem zbytkové uhelné substance je predisponován ke vzniku záparů a vývoji endogenních požárů. Termické procesy byly registrovány v různých částech odvalu již od 50. let 20. století, dle dochované dokumentace však byly lokálně eliminovány, a to zejména odtěžením, hašením a především překrytím izolačními vrstvami. Tyto zásahy však nezabránily mohutnému vývoji termických aktivit (TA) v centrální části odvalu v průběhu 90. let minulého století, teploty v ohnisku záparu převyšují 500 0C. Poslední pokusné sanace TA v roce 2006 formou zaplavování ohnisek záparu tekutou jílovitou suspenzí nebyly v dostatečné míře účinné a tyto pokusy byly ukončeny. Souběžně v této době bylo již přikročeno ke komplexnímu monitorování teplot odvalu a sledování vývoje šíření TA prostorově jak do hloubky, tak do plochy formou termometrických sond. Po počáteční několikaleté stabilizaci ohniska záparu byly od roku 2010 pozorovány dynamické teplotní migrace do okolí, a to rovněž ve směru k původnímu areálu dolu Hedvika, který je zastavěn stavebními objekty různého využití. Od roku 2011 je odval rovněž v pravidelném ročním intervalu monitorován leteckou termografií.

Důl Hubert (toto byl původní název) v Hrušově založilo v roce 1854 těžířstvo bratří Kleinů a pojmenován byl po jednom z nich. Kutací práce v důlním poli však probíhaly již od roku 1849. Avšak již v následujícím roce 12. Července 1855 byl důl odkoupen Společností Severní dráhy Ferdinandovy. V roce 1876 na něho byla podzemím převedena těžba od dolu Albert, který byl potom provozován jako pomocný důl. První velká přestavba a modernizace dolu proběhla v letech 1870–76. V rámci dílčí rekonstrukce v roce 1898 byl instalován v těžní jámě nový parní těžní stroj, který byl v té době největším parním těžním strojem v dolech Severní dráhy Ferdinandovy. Při další rekonstrukci dolu v letech 1911–1916 byla založena výdušná jáma Vrbice. V letech 1924–28 následovala kompletní rekonstrukce Dolu Hubert včetně strojového parku a celý provoz byl elektrifikován. Těžní jáma byla rozšířena na průměr 6 metrů a dosáhla hloubku 386 metrů. V té době byl již instalován elektrický těžní stroj s měničem Ward-Leonard Ilgner o výkonu 1500 koňských sil. Ocelová těžní věž byla vysoká 35 metrů. Po druhé světové válce byl důl znárodněn a od 1. ledna 1946 začleněn do n. p. Ostravsko-karvinské doly Ostrava.

Jedním z průvodních efektů při dobývání uhlí jsou i poklesové jevy projevující se na povrchu terénu. Poklesy mění původní morfologii terénu a tedy i odtokové poměry. Nezřídka vznikají novotvary, které zcela pozmění charakter krajiny. Jedná se například o tzv. bezodtokové kotliny, tedy jakési mokřady až rybníky vzniklé v sekundárních depresích. Jedna z takových bezodtokých kotlin se vytvořila v katastru obce Horní Suchá. V období nadměrných srážek a jarního tání zde docházelo ke zvýšení hladiny tak, že byla negativně ovlivněna i přilehlá komunikace.

Na žádost obce Horní Suchá byla v loňském roce zahájena příprava sanačně rekultivační stavby „Odvodnění bezodtokové kotliny Horní Suchá“, která s ohledem na příznivé klimatické podmínky panující ke konci roku byla v témže roce i zrealizována.

Nepříznivý stav, který byl způsoben hornickou činností, ohrožoval průjezdnost a bezpečnost provozu na komunikaci II/474 vedoucí z Horní Suché do Karviné. Během vydatných deš/ů docházelo k jejímu zatápění. Zátopou byla rovněž ohrožena stabilita stávajícího nadzemního vodovodu DN 300 ve vlastnictví SmVaK Ostrava, a. s., který vede souběžně s komunikací.

História, súčasnosť a perspektívy.

Baníctvo a geológia na Spiši – história, súčasnosť a perspektívy, pod týmto názvom sa konala odborná konferencia 8. – 9. 12. 2011 v Spišskej Novej Vsi na Slovensku. Konferenciu organizoval Banícky spolok Spiš so spoluorganizátormi MÚ Spišská Nová Ves, MŽP SR, Štátny geologický úrad Dionýza Štúra v Bratislave, Združenie baníckych spolkov a cechov, Slovenskej banskej komory, Slovenskej baníckej spoločnosti, Hlavného banského úradu SR a Slovenského technického múzea.