Havířovská pobočka KPHMO ve spolupráci s MKS uspořádala v pondělí 8.února v loutkovém sále místního kulturního domu přednášku MUDr.T.Palečka PhD na téma operace páteře. Na úvod předseda pobočky informoval účastníky o úmrtí osobnosti záchranářství Ing.Hájka. Následovalo blahopřání jubilantům měsíce února, zejména Ing.Garkischovi k jeho 70ce.

V hledišti seděli senioři na jejichž zdraví se práce v podzemí podepsala více než zřetelně, takže i páteř dostávala pořádně zabrat. Zajímavá přednáška doplněná spoustou světelných obrazů seznamovala s prvními příznaky nemocné páteře v běžném životě. U některých pacientů se první bolestiví příznaky objevují při chůzi, u jiných naopak v době klidu. Když nepomáhá ambulantní léčba nemocné páteře, musí se pacient připravit na operační zákrok. Onemocnění páteře má na svědomí těžká práce, může to však být i vlivem dlouhodobě prováděných stereotypních pracovních pohybů, v mnoha případech jsou onemocněná páteře nervového původu. Před odesláním pacienta na operaci se lékař musí seznámit se všemi výsledky jednotlivých vyšetření. Existuje celá škála těchto metod, počínaje rentgenem, přes komputerovou tomografii, případně magnetickou rezonancí, nebo v nutných případech i vyšetření elektrofyziologické – elektromyografie. V každém případě má před operačním zákrokem přednost léčba konzervativní.

Ve svém příspěvku se pokusím o zařazení archiválií do soustavy hornických památek. V té souvislosti uvedu, že pro určité zjednodušení se nebudu zabývat rozdíly mezi významem pojmů „písemnost", „dokument" a „archiválie"- ve všech případech jde v podstatě o dvojrozměrné písemné dokumenty.

Ale vrazme se k pojmu památka. Poněkud zjednodušeně snad můžeme říci, že památka je něco starobylého, co připomíná dávno minulou dobu. Hovoříme-li dnes o „hornických památkách na Ostravsku", půjde o pozůstatky hornické činnosti na Ostravsku. Bereme-li Ostravsko geograficky v širším rozsahu, je třeba říci, že část toho, co bychom mohli označit za hornické památky, je ještě živé mám tím samozřejmě na mysli především zařízení činných dolů.

Nyní se pokusím o velmi stručnou charakteristiku hornických památek podle způsobu jejich dochování.

Tedy především - většinou je zafixována představa o památce jako o něčem hmotném (možno snad říci trojrozměrném). Jako příklad bych mohl uvést pro hornictví tak typickou těžní věž. To je první skupina hornických památek.

Na Den horníků v roce 1983 byla v budově bývalé římskokatolické fary v Petřvaldě otevřena expozice ze života petřvaldských horníků od nálezu uhlí V Petřvaldě v roce 1 830 do ukončení těžby v roce 1.998, to je za období 168 let.

Již v roce 1925 se uskutečnil první pokus o zřízení muzea, ale v obci se nenašly prostory pro jeho umístění. V roce 1938 přišla polská okupace Petřvaldu a nastaly jiné starosti, především jak zajistit holou existenci. Prvního září 1939 začala druhá světová válka a následovala okupace Petřvaldu fašistickým Německem. Po skončení války a znárodnění průmyslu (a tedy i šachet) v roce 1945 se začal život horníků vyvíjet jinak - byla plná zaměstnanost a sociální jistoty.

Když se v roce 1963 vzpomínalo sté výročí zahájení hloubení dolu Evžen, začalo se opět uvažovat o zřízení hornického muzea. Přišla však jiná okupace a brzy na to se začaly na dolech budovat síně tradic a zřízení muzea se opět odsunulo, protože se opět nenašly volné prostory. Na konferenci v Dělnickém domě v Petřvaldě se v roce 1972 vzpomínalo zahájení hloubení jámy Albrecht (dnes Julius Fučík 2) a při té příležitosti byla znovu nastolena otázka, jak zachovat materiály o začátcích dolování v Petřvaldě.

Seděli zme Na Upadnici s čapkami na hlavach a malem aji s šalikami kolem krku a zimnikami na sobě, když se odevřely dveře a z mrazivym vzduchem jimi vplul do hospody jeji byvaly majitel Zdenek. „Tak nam pizly mrazy, co?!“ halekal a začal sundavať drahy dubeňak. Když se po nas ale pořadně rozhlidnul a viděl kelnera Zbyňďu, jak svoju tlustu řiť tlači na krb, ve kerym enem tak skomiraly obrovske polena, začal se smjať: „To bylo pindu, že sem škrt a někupim klimatizacu, a že sem tak blby, že mi něnapadlo postaviť uprostředka hospody krb, kery tak krasně voni a těple hřeje, co?!

Jak to vidí stryk Lojzek

Nová publikace Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě.

EDICE - HORNICTVÍ VČERA, DNES A ZÍTRA (13)

Autor: Mgr. Oldřich Klepek

NOVÉ  KNIHY

Vydavatelství: KPHMO

250 stran, vydání první.

Předmluva

JV roce 2003, na den svaté Barbory, začalo Hornické muzeum a Klub přátel Hornického muzea v Ostravě pořádat v prostorách Hornického muzea pracovní seminář s názvem „Hornické památky na Ostravsku". Seminář se tak stal nedílnou součástí oslav největšího hornického svátku.

Datum ani místo nebylo zvoleno náhodně. Jednak to bylo v roce, kdy Klub přátel Hornického muzea v Ostravě oslavil patnácté výročí své existence, jednak uplynulo přesně deset let od otevření Hornického muzea pro veřejnost. Klub se rozhodl rozšířit svoje aktivní působení i na širší veřejnost a Hornické muzeum chtělo poskytnout své prostory pro setkávání zájemců o hornickou historii a příznivců zachování hornických tradic. Z toho vyplynul i název - měl vyjádřit, že prostor dostávají všichni, kteří se zajímají nejen o hornictví v Ostravě a nejen o hornictví černouhelné. Záměrem organizátorů semináře bylo nesoustřeďovat se jen na památky trojrozměrné, ale i na památky písemné a památky z oblasti duchovní kultury hornictva. Cílem organizátorů bylo nejen přednesení příspěvků, ale i následná diskuse a výměna názorů. Proto byl seminář označen jako pracovní.

Od prvních seminářů byli zváni pracovníci organizací, které mají vztah k záchraně hornických památek a k udržování a zachovávání hornických tradic (regionální muzea, archivy, nadace-zejména Nadace LANDEK Ostrava). Seminářů se zúčastňovali pracovníci Národního památkového ústavu i zástupci ostravských vědeckých pracovišf - Ostravská univerzita a Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostrava. Mezi pozvanými nechyběli zástupci vedení OKD a jednotlivých důlních závodů a státního podniku DIAMO. Mezi pozvanými byli také zástupci obcí, na jejichž území probíhala hornická činnost. Své trvalé místo mají mezi účastníky seminářů i zástupci hornických spolků v regionu a také zástupci Moravskoslezské hornické společnosti ČVTS. Účastníky semináře byli i ostatní zájemci o problematiku hornických památek.

Součástí plánu práce Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě pro rok 2009 byl rovněž zájezd s hornickou tematikou. Pro tento rok bylo vybráno dvoudenní putování Horním Slezskem. Ve čtvrtek ráno 24. září se postupně plnil zájezdový autobus členy všech poboček klubu a vyrazili jsme přes hraniční přechod v Chotěbuzi do Polska. První zastávkou byl „Książęcy Browar Tychy": Po úvodní audiovizuální prezentaci, během které k nám osobně promluvil ze živého obrazu sám zakladatel moderních dějin pivovaru kníže Jan Jindřich XI. Během prezentace jsme se pak dověděli, že pivovar je nejstarší v Polsku (založen 1629), dnes pak největším polským producentem piva a je zde mimo jiné používána moderní česká pivovarnická technologie s účastí českých sládků. Prohlídka pak byla ukončena krátkým příjemným posezením v pivovarských sklepech u půllitru „Tyskiego".

Další zastávkou s poměrně fyzicky náročným programem byla historická památka v mnohém připomínající náš Landek „Důl QUIDO" v centru města Zabrze. Po nezbytném vybavení pracovním oděvem, přilbami a lampami jsme po prohlídce historického těžního stroje za plného provozu nastoupili do těžní klece a vyrazili ve dvou skupinách do podzemí. Na úrovni patra 170 metrů byly k vidění na 280 metrové trase historické koňské maštale, čerpací stanice, různá stará hornická primitivní technika, nářadí, osobní vybavení horníků. Důlní expozici tohoto patra vhodně doplňují audioefekty při ukázce odstřelu četby, ve stáji i dobové postavy horníků a koní na trase. Největším překvapením však byla pro většinu z nás další část fárání po přejezdu na patro 320 m. Zde je pro návštěvníky připraveno cca 1 300 metrů důlních děl v původním stavu s ukázkami již moderní techniky. Navštívili jsme porub s funkčním kombajnem a odtěžením, četbu s ukázkou provozu razicího kombajnu AM-50 a byli jsme nuceni cestou překonat výškový rozdíl po dovrchní i svážné. Zde bych chtěl ocenit kvalitní, odborný a často humorem proložený výklad našich průvodců, při kterém zmizely i jazykové bariéry.

Ukázka z knihy Martina Jemelky „Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny“

Vypráví paní K.K, která se narodila v Michálkovicích v kolonii jámy Michal kde žije dodnes.

Rok 1968 jsme prožívali zle: Náš jediný syn byl zrovna s gymnáziem na brigádě a v rádiu hlásili všelijaké věci, bála jsem se o něj. A když všechno pominulo, podali na mě místní komunisté žalobu, že jsem poslouchala rádio, že jsem nechtěla komunistům prodávat chleba a vůbec že jsem nějaký ten element. S chlebem byl problém, protože ho byl nedostatek a musela se živit i naše bratrská armáda, takže pekárny nestačily péct. Postavil se za mě ale Pramen a místní komunisté hned chtěli se mnou uzavírat smír. Hlavně komunistky. (Víte, ženské ve straně - straničky - ty Vám byly někdy horší než chlapi komunisti.) V Michálkovicích byl hlavní komunista nějaký pan B., který byl i v koncentráku. (Bůhví, co tam dělal, protože když byl jako komunista v Petřvaldu, poznali jej tam lidé, kteří taky byli v koncentráku, a hnali jej kameny. B, mě jednou potkal a říká mi: „Byli jsme se ve škole podívat na práci Vašeho syna!" Rozklepala jsem se strachy, protože syn je moje všecko. Syn napsal nějakou práci a B, mi vyhrožoval. Víte, jednou jsme se se synem dozvěděli, že budou rozpouštět knihovnu, tak jsme si šli pro knihy. Sice pozdě, ale přesto jsem donesla domů kabelu plnou knih. Mezi nimi i knihu o Janu Masarykovi. Syn napsal písemnou práci o Janu Masarykovi a B, mi potom vyhrožoval. Naštěstí vše dobře dopadlo: Učitelé mého syna neshodili, dali mu pěknou známku, syn se dostal na vysokou, vystudoval v Brně na lékaře, má šťastné manželství a já už jsem dneska prababičkou.