byla pro členy KPHMO pobočky Havířov „zdlouhavá“. Od listopadu 2014, kdy se měla beseda poprvé uskutečnit byla několikrát přeložena, až do 12.ledna 2015 kdy se opravdu uskutečnila.

Technické muzeum v Petřvaldě na Karvinsku se dnes po devítiměsíční rekonstrukci znovu otevřelo návštěvníkům. Během rekonstrukce bylo do celé budovy zavedeno plynové topení, opravovaly se elektrické rozvody, odstranila vysoká vlhkost ve sklepě nebo dělaly různé drobné opravy. ČTK to dnes řekla průvodkyně muzea Jana Szotkowská.

Petřvaldské muzeum je jednou z deseti poboček Muzea Těšínska. Vedoucí jeho ekonomického oddělení Naděžda Antalová řekla, že rekonstrukce stála přibližně 750.000 korun.

První zprávy o vzniku horní školy v Ostravě se datují na konec 19. Století, kdy dochází k rozmachu průmyslu na Ostravsku. Buduje se železárenský a plynárenský průmysl, je dobudována Severní Ferdinandova dráha a Báňská revírní dráha, rozvíjí se těžba uhlí. Chybí však školení důlní technici, kteří v té době jsou vzděláváni v Příbrami, na Slovensku v Banské Štiavnici nebo ve Wieličce v Polsku. V dolech nejsou dodržovány bezpečnostní předpisy, dozorců je málo, těžba náročná, ale nedokonalá, dochází k častým důlním neštěstím. Rodí se myšlenka založit v Ostravě vlastní vzdělávací zařízení pro výchovu technického dozoru.

A tak 22. 12. 1871 tehdejší rakouský ministr orby rytíř Chlumecký na návrh těžaře Hynka Vondráčka schvaluje první stanovy budoucí horní školy. Pro nedostatek učitelů a vyučovacích místností dochází k zahájení vyučování až od 25. 9. 1874 v domě čp. 535 na Nádražní ulici, situované proti budově současné Komerční banky. Ředitelem byl jmenován báňský inženýr Josef Hýbner. Škola byla zpočátku dvouletá s tím, že žáci byli přijímáni vždy až po dvou letech a učební plán byl velmi jednoduchý. V prvním ročníku počty a měřictví, geologie a všeobecné strojírenství, v druhém ročníku hornictví, hornopolicejní předpisy, základy důlního měřictví, kreslení a čtení důlních map a hornické strojírenství. Od roku 1892 je uplatňována zásada, že definitivní důlní dozorce může být potvrzen jen po absolvování horní školy.

Když už člověk jednou je,
tak má koukat, aby byl.
A když kouká, aby byl, a je,
tak má být to, co je,
a nemá být to, co není,
jak tomu v mnoha případech je.

Jan Werich

Důl Louis (Jeremenko) by založen v roce 1891 v nejstarší části Vítkovic. V jeho těsné blízkosti byla prastará dřevěná zvonice se zvonem, který měl letopočet 1792. O této skutečnosti se zmiňuje jeden z částečně ohořelých dokladů, který se našel při bourání zděné zvonice v roce 1960. Vzhledem k tomu, že doklad se týká přímo založení dolu, citujeme ho v původním znění:

Na podzim roku 1895 odstraněna stará dřevěná zvonice, náležející obci Vítkovice a postavena za ni zvonice nová přičiněním a většinou nákladem kamenouhelného závodu "Jáma Louisova" a jeho majitelův. Stavba, kterou provedl dle svého plánu architekt Bohumil Židlický v Mor.Ostravě dokončena v květnu 1896.- Zvon z roku 1792 opraven na závodě a přenesen ze staré zvonice do nové již 12. prosince 1895. Hloubení jámy Louisovy počalo v měsíci květnu r. 1891. Dnes je jáma těžní 324, jáma větrní 314 metrů. Chodeb hotových jest 650 metrů, uhelné sloje vhodné dobývání dosaženy prozatím 3.

V horním ředitelství jsou páni ředitelé J. Molínek a Th. André,
závodním. inženýr Erich Mládek,
poddůlní A.Malina.
Obec Vítkovice čítá přes 15000 duší,
starostou jest Alexander Krömer,
farářem P. Josef Kuča.

Za panování cís. a krále Františka Josefa I. psáno 27. května 1896?

„Tuš se nam to male jezulatko narodi přesně za tydiň. Skoňča konečně ty hruzy z nakupovanim darkuv, to blbnuti bab z hadrami po kvartyře, sekyrovani nas, až tež cosik robime, bo na Vanoce přeci musí byť všecko v gryntlichu,“ pravil včera Na Upadnici Poldek. A Antek mu hned přizvukoval: „Ja temu teš něrozumim! Či mame přes cely rok doma burdel, že se na každe svatki musí uklizať?! Už se těšim, až to budě za nami a zas budě rok klid.“ Něsuhlasil sem z nimi. „Ja mam pravě tu připravu na Vanoce nejrači. Mi všecek tyn zhon, to nakupovani, vymyšlani darkuv a hlavně ty koledy ve vyzdobenych obchodach a městach připominaju mladi. Naša maminka dycki tyden před svatkami nakupila latki a všelijake ty serepetičky a každu noc šila a tvořila. A my se každy Štědry den rano zbudili do noveho byta. Potahy, tepichy, zaclony a dečki na stolkach a šifonerach byly dycki nove. Tatinek pokažde brblali, že su to zbytečně vyhozene peníze, ale hrdo se po vyštyfi rovanym, vybiglovanym a voňavym kvartyře rozhližali, a pod fusami maminku chvalili. Miloval sem stať ve frontě u zeleniny na jabka, pomeranče, banany či mandarinky. A když se zadařilo, byly aji fi ky a datle. Kolik razy sem za den stačil obletěť aji tři štyry obchody, aby všeckeho bylo dosť, bo obvykle, však se pamatujetě, teho prodavali enem po kile. Raz, to mi bylo tak osum roku, sem stal ve frontě na ovoce, na ostravske Stodolni.

Řežeme Barborky, pečeme vánočku, ale už málokdo zná původní význam vánočních tradic.

Už ve 14. století si lidé navzájem přáli vše dobré a obdarovávali se. Některé zvyky přetrvávají staletí. Zachovaly se především tradice žertovné nebo ty, které nemají tak hluboký význam. Možná jsme už trošku pozapomněli na jejich původní smysl, který se navíc trochu posunul.

Vezměte si třeba takzvané Barborky. Jestliže třešňová větvička uříznutá 4. prosince rozkvete na štědrý den, dívka se vdá. Původně se ale větvička sázela do země už na svatého Ondřeje, 30. listopadu. Jeho svátek společně se štědrým dnem je pro věštění budoucnosti jeden z nejdůležitějších dnů v roce. Dívka pak sazeničku chodila každý den zalévat ústy, protože vodu musela ohřívat. Jestliže se větvička uchytila, vzala si ji na Hod Boží za šněrovačku, a kterého hocha prvního oslovila, byl tím vyvoleným.