Řežeme Barborky, pečeme vánočku, ale už málokdo zná původní význam vánočních tradic.
Už ve 14. století si lidé navzájem přáli vše dobré a obdarovávali se. Některé zvyky přetrvávají staletí. Zachovaly se především tradice žertovné nebo ty, které nemají tak hluboký význam. Možná jsme už trošku pozapomněli na jejich původní smysl, který se navíc trochu posunul.
Vezměte si třeba takzvané Barborky. Jestliže třešňová větvička uříznutá 4. prosince rozkvete na štědrý den, dívka se vdá. Původně se ale větvička sázela do země už na svatého Ondřeje, 30. listopadu. Jeho svátek společně se štědrým dnem je pro věštění budoucnosti jeden z nejdůležitějších dnů v roce. Dívka pak sazeničku chodila každý den zalévat ústy, protože vodu musela ohřívat. Jestliže se větvička uchytila, vzala si ji na Hod Boží za šněrovačku, a kterého hocha prvního oslovila, byl tím vyvoleným.
Když stejnou větvičku svážete do věnečku, vezmete si ji na Hod Boží do kostela a podíváte se při mši skrz kolečko, snadno zjistíte, která z vašich sousedek by vám mohla uhranout kozu či dokonce manžela. Čarodějnice se budou jevit tak,že sedí zády k oltáři.
Na štědrovečerním stole nesměly chybět kmín a česnek, což jsou typické pohanské ingredience. Především česnek zahání zlé mocnosti, které v době slunovratu, tmy a zimy číhaly na každém kroku.
Také vánočka má velice starý rodokmen. Už v 15. století Petr Chelčický píše, že lidé propadají obžerství a během adventu si přilepšují tím, že nejedí nic jiného než kynuté pletené pečivo caltu, což je středověká předchůdkyně dnešní vánočky. Potom ji ustanovili jen jako vánoční pečivo, začalo se mu říkat húska a teprve v minulém (vlastně už předminulém) 19. století vznikla naše vánočka.
Přáni
Přání
hornické
Minkovi
