Založen byl na Zárubku v Polské Ostravě v roce 1859, v roce 1961 tu skončil provoz a jáma byla zasypána.

Severní dráha Ferdinandova založila v roce 1859 v Polské Ostravě (později Slezská Ostrava), části Zárubek, Důl Wilhelm. Pojmenován byl podle barona Wilhelma von Eichlera, generálního ředitele Severní dráhy Ferdinandovy. Později byl název počeštěn na Důl Vilém. V roce založení dolu začalo hloubení víceúčelové jámy Vilém. Její větrní oddělení bylo od těžního odděleno zděnou přepážkou až k nejhlubšímu patru. Těžní oddělení jámy, která byla do hloubky 86,7 metru vyzděna cihlami, sloužilo z hlediska větrání jako vtažné. K těžbě se používal parní stroj, který měl výkon 150 KS. Do provozu byl uveden v roce 1866. Těžní věž byla dřevěná, měla tvar stolice a výšku asi 10 metrů.

POMNÍKY HORNICKÉ SLÁVY

Výchozím bodem naší vycházky bude kladenské gymnázium. V parku před ním si prohlédneme jednu z mála hmatatelných památek vztahujících se k hornictví v samotném Kladně. Je to pomník dvou havířů od sochaře Ladislava Nováka, švermovského rodáka z roku 1952. Havíři dvou generací si podávají ruce přes tzv. „Váňův kámen". Tento, kdysi ještě větší buližníkový balvan, stál namístě nálezené jámy jménem Kateřina-Josefa z roku 1846, na hranici katastru Kladna a Kročehlav. Postupně měnil místo, až skončil zde. Nápisy ročníků 1848a 1948 na pomníku nejsou významnými roky pro historii kladenského hornictví.

Od pomníku půjdeme k budově „soudu" na Náměstí Eduarda Beneše. Tato výstavná budova byla původně postavena pro Revírní bratrskou pokladu sociální instituci pro podporu horníků. Budova naproti je bývalý Hornický dům. Ve výklencích budovy, jako reliéfní figurální výzdoba, jsou postavy havířů při práci a důlního měřiče s pomocníkem, jakožto představitele duševní práce v hornictví od sochaře V. Zeilmena.

Středověké dolování Kladensko minulo, nemá bohužel ani zlatonosné řeky, ani krystalikum s žílami zlatých, stříbrných nebo jiných rud. Chybí mu i významnější ložiska železných rud sousedního Baranndienu. Přesto éra kladenského dolování vyplnila poslední čtvrtinu druhého milénia velmi výrazně. Kladensko vydalo ze svých hlubin nemalé množství konzervované, koncentrované sluneční energie z dávných dob ve formě energetického uhlí.

Kladenské uhlí přispělo významně k rozvoji průmyslové revoluce v českých zemích od jejího počátku, v první polovině 19. století. Vynález parního stroje, používaného od třicátých let pro těžbu a čerpání vody, pomohl k rozvoji hornictví, ale zároveň uhlí mu bylo nejvhodnější energetickou surovinou.

Předposledního srpna 1958 se tam pásly krávy. Posledního srpna přijelo několik mládenců a stloukli z prken slavobránu a malé pódium. Následující den ráno se u něj sešel hlouček brigádníků, z pódia zaznělo několik krátkých proslovů, třikrát se slavnostně máchlo krumpáčem… I takto prozaicky je popisováno zahájení výstavby Velkodolu ČSM ve Stonavě ve výpravné publikaci nazvané jednoduše: „Důl ČSM Stonava 1958-2008“. Tato obsáhlá kronika byla vydána šachtou u příležitosti jejího 50 jubilea. Zpracoval ji Jan Kurial s týmem spolupracovníků.

Při jejím nedávném slavnostním křtu byli dva křtitelé z toho naměkko. Viktor Koláček, který stál u privatizace tohoto dolu coby jeho ředitel, i Josef Kasper, současný ředitel Dolu ČSM, který mimochodem letos slaví stejně jako šachta padesátku. Nebylo divu, oba věnovali tomuto dolu kus svého života a při vzpomínání se někdy hlas zachvěje. Nicméně autor knihy Jan Kurial (61) s humorem jemu vlastním odlehčil atmosféru v zaplněném sále kulturního domu Radost v Havířově prohlášením, že se už těší, až bude třesoucí se rukou sepisovat publikaci k 90. výročí Dolu ČSM.

Po okupaci v březnu 1939 byli němečtí inženýři přiděleni na ředitelství. Byli to lidé, kteří byli předtím na dolech ve Vestfálsku nebo na okupovaných dolech v Holandsku. V té době však již byla provedena invaze, Holandsko i Vestfálsko bylo obsazeno spojenci a Němci byli přeloženi do protektorátu, aby nám pomáhali zvyšovat těžbu. Většinou věděli, že válka je prohraná a podle toho vypadala intenzita jejich práce. Jeden z nich byl dokonce tak líný, že když sfáral pod šachtu, sedl si do prázdného vozu a lanovkou se nechal dopravit až pod Vinařické pole, kde se telefonem zeptal, kolik je naloženo ve stěně a pěšky šel pak zpátky k jámě a fáral na povrch. Jednou se stalo, že ve voze usnul. Když vůz přijel pod Skalní překop, který vedl z Vinařického pole, odbíhači pod Skalním ho nevzbudili, ale otočili vůz na plnou dráhu a pustili zpátky mezi plnými vozy k šachtě.

Jeden z německých inženýrů, vrchní inspektor Griebel, však byl velmi nebezpečný. Na Kladno přišel z holandského velkodolu „Mauritius", kam byl dosazen jako závodní. Havířině rozuměl, při fárání v dole mu nic neušlo a bylo těžké mu něco zalhat nebo chtít namluvit. Mimo to byl zarytý nacista. Každé ráno seděl před šestou hodinou ve fáračkách v kanceláři závodního, kde jsme byli my inženýři, rovněž převlečeni do fáracích obleků a držel s námi podrobný raport o minulém dnu. Po raportu s nám měl ještě raport s mistry, vedenými vrchním mistrem Smutným a pak hned s některým z nás fáral.

Téměř po šedesáti letech jsem se setkal s velkým přítelem mého tatínka. Oba jsme se na setkání těšili, a to z důvodu, že máme stejný zájem, tj. píšeme kroniky našich rodů. Naše rodina pochází z malé vesničky Hájov u Příbora. Přítel PhDr. Ladislav Polášek, CSc. Napsal mnoho publikací týkajících se našeho kraje, mezi nimi i,,200 let obce Hájov", z níž čerpám pro mé vedení kroniky. V práci pana Poláška jsem se setkal s článkem Májovský uhlobaron, který čtenářům Zpravodaje připomene méně známé skutečnosti z historie dobývání uhlí v našem kraji.¨

V 19. století byl dokončen uhelný průzkum v povodí řek Lubiny a Ondřejnice v prostoru obcí Hájov, Lubina, Sklenou, Rychaltice, Hukvaldy a dalších. Průzkum potvrdil, že v těchto lokalitách jsou ve velkých hloubkách kvalitní sloje uhlí. Mnoho vášnivých hledačů uhlí se pokoušelo otvírat zkušební šachty, většinou však z různých důvodů ztroskotávali (problémy se spodní vodou, hlavně však nedostatek kapitálu na podnikání).

„Vitě, chlopi, že něsem žadny velki bojovnik. A už vubec ni odvažlivec, kery bojoval za svobodu proti minulemu režimu. Ale přesto mě poslal za mřiže. Bez suda a rozsudka!“ pravil sem předevčirem Na Upadnici kamošum. „Ajaj, to zas buděš vymyšlať jakusik ptakovinu, abys nas omračil. S tym di do řiti!“ pravil předstiraně tvrdo Poldek. „Ni! To je pravdivy přiběh z roku 1978. Ale když neni zajem, možu se ju něchať pro sebe!“ urazil sem se naoko. „Ser naňho a vykladej,“ povzbudil mně Antek. „To sem raz seděl v jedne ostravske hospodě. Schazali zme se tam synci ze šachty, byvali sportovci a občas mezi nas zapadli aji v tedy aktivni sportovci. A pravě v roku 1978 přišel jeden hodně znamy sportovec, kery se vratil z mistrovstvi světa v tym jeho sportu a zaznamenal tam velki uspěch. Tuž to s nami bohatě slavil! Když před pulnocu našu hospodu zavirali, pravil mi: ,Lojzek, němaš ešče chuť pokračovať?

Jak to vidí stryk Lojzek