Pracovní semináře

Vyhledat text

Kdo má svátek
Aktualizace
Aktualizované sekce od 02.12.2022 do 09.12.2022

Sekce KOMENTÁŘE
08.12.2022Re: Cosplayer Hilariously Creates Low Budget Versions of Characters in Pop Cultu

Informace
Klub přátel Hornického muzea v Ostravě
pro přátele horního cechu

Copyright Klub přátel Hornického muzea v Ostravě, 2006-2020
email:kphmo(zavinac)seznam.cz
Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.

Seo servis
Slovo předsedy
Knihy hornická tematika

Knihy

Ing. Ivo Hofbauer vzpominání.

Po okupaci v březnu 1939 byli němečtí inženýři přiděleni na ředitelství. Byli to lidé, kteří byli předtím na dolech ve Vestfálsku nebo na okupovaných dolech v Holandsku. V té době však již byla provedena invaze, Holandsko i Vestfálsko bylo obsazeno spojenci a Němci byli přeloženi do protektorátu, aby nám pomáhali zvyšovat těžbu. Většinou věděli, že válka je prohraná a podle toho vypadala intenzita jejich práce. Jeden z nich byl dokonce tak líný, že když sfáral pod šachtu, sedl si do prázdného vozu a lanovkou se nechal dopravit až pod Vinařické pole, kde se telefonem zeptal, kolik je naloženo ve stěně a pěšky šel pak zpátky k jámě a fáral na povrch. Jednou se stalo, že ve voze usnul. Když vůz přijel pod Skalní překop, který vedl z Vinařického pole, odbíhači pod Skalním ho nevzbudili, ale otočili vůz na plnou dráhu a pustili zpátky mezi plnými vozy k šachtě.

Jeden z německých inženýrů, vrchní inspektor Griebel, však byl velmi nebezpečný. Na Kladno přišel z holandského velkodolu „Mauritius", kam byl dosazen jako závodní. Havířině rozuměl, při fárání v dole mu nic neušlo a bylo těžké mu něco zalhat nebo chtít namluvit. Mimo to byl zarytý nacista. Každé ráno seděl před šestou hodinou ve fáračkách v kanceláři závodního, kde jsme byli my inženýři, rovněž převlečeni do fáracích obleků a držel s námi podrobný raport o minulém dnu. Po raportu s nám měl ještě raport s mistry, vedenými vrchním mistrem Smutným a pak hned s některým z nás fáral.



Ostatní návštěvy z ředitelství však přicházely na stěnu na 41. úpadní až kolem desáté hodiny dopolední. Na stěně se vrtalo a střílelo uhlí od čtvrté hodiny ranní. Havíři, kteří na stěně pracovali od šesti hodin, vytěžili uhlí po svém příchodu a kolem desáté hodiny vyrubaný prostor dřevili. Proto stěna skýtala obraz čilého ruchu a v návštěvnících vznikal oprávněný dojem, že na krásné stěně se nepracuje příliš pilně. To potvrzovaly denní výkazy o stěnovém výkonu. Mně to bylo často vytýkáno. Musel jsem tedy činnost na stěně v den, kdy jsem čekal návštěvu, „nafilmovat". Po šesté hodině, když havíři přišli do stěny, nikdo z nich nesměl hodit ani lopatu, sedělo se na hromadách uhlí a vykládalo se, jak vypadá strategická situace na frontách, jak hlásila v noci Moskva nebo Londýn. Když jsem viděl od násypu, že se blíží reflektory návštěvy, zahvízdal jsem, obsluha násypu spustila podávací žlab, kterým se plnilo uhlí z velkého zásobníku vystříleného v nadloží, kam ústil sběrný pás od stěny. Ve stěně se rozběhly tři velké žlabové třípístové motory trojčata a všichni havíři začali intenzívně nakládat. Na dřevěném počítadle jsem zapíchl kolíček, který ukazoval, že je naloženo 80 vozů a hlásil jsem se návštěvě. Pro návštěvníky to byl impozantní pohled. Sběrný pás se prohýbal množstvím uhlí, ve stěně se žlaby přesypávaly naloženým uhlím, havíři házeli velmi pilně a v rachotu sbíjecích kladiv nebylo slyšet vlastního slova. Pamatuji si na jednu chvíli, kdy střelmistr Václav Opit seděl na dvou sbíjecích kladivech a zvyšoval kravál kladivy běžícími naprázdno. Prostě, bylo to jako v té staré hornické písni: A každý má se k práci své, čilostí vše jenom dýše.

Po takto organizovaných prohlídkách se návštěva vždy se mnou rozloučila na hořejším konci stěny a spokojeně odcházela. Nějaký čas jsem se zastíráním skutečného stavu tímto způsobem vydržel, ale stěnové výkazy, kam se zanášela skutečná těžba, mluvily o stále klesajícím výkonu. Přemýšlel jsem, jak bych předvedl těžké kladenské poměry a zdůvodnil malý výkon pole Robert II. Přesto, že má tak krásnou stěnu, jaká byla na 41. úpadní. A právě tehdy jsme zdolávali velmi nepříjemný důlní požár na takzvané „Koňácké chodbě". Byla to směrná slepá chodba, která navazovala na výdušnou chodbu naší krásné stěny na 41. úpadní.

Požár vznikl tím, že prohořela špalíková zeď, vysoká osm metrů, která uzavírala stařiny nad stěnovým porubem. Zdolávání požáru ve slepé chodbě, tj. v takové, která nemá průběžné větrání, je obtížné, protože všechny kouře se musejí odvádět lutnami. „Koňácká" chodba byla ve značném tlaku, výdřeva byla místy stlačena a řada prolomených stropnic byla podražena stojkami, takže byla poměrně nízká. Netěsností luten se v ní u stropu držel kouř. Vzdálenost od hořejšího konce stěny k požáru byla si 150 metrů. Požár byl tak velkého rozsahu, že nebylo možno pro veliký žár a špatné větrání zhotovit výstup do hořejší části sloje. Aby se hoření nerozšířilo po chodbě, zabraňovali jsme tomu zaváděním proudů vody do vrtných děr, nebo stříkáním vody do takzvaných „klasů", to je do trubek, které mají na svém obvodu vyvrtanou řadu otvorů. Jednou z nejdůležitějších věcí při zdolávání požáru je, aby byl sále dostatek vody a její přítok nebyl ani na kratší chvilku přerušen. O velikém rozsahu tehdejšího požáru svědčí to, že jsme měli před hořící zeď zavedeno šest proudů vody, které jsme stále přendávali a kontrolovali přítok požární vody, a tak se snažili požár lokalizovat. Krátce před jednou návštěvou jsem byl u požářiště, kde měl dozor důlní Beránek. Zdálo se, že požár úspěšně zdoláme, neboť nebylo nikde vidět plamen, jak se mezi havíři říká „živý oheň", teplota se zmírnila a před prohořelou zdí byla jen hustá pára a trochu kouře. „Pane Beránek, až projdu s tou návštěvou stěnu, tak je přivedu sem, abych jim ukázal, že rva Druhém poli nemáme jenom pěkné poměry jako ve stěně, ale že tu máme i těžké poměry, jaké jsou časté na kladenských dolech. Spoléhám na vás, že tady bude pořádek." „ Jen se spolehněte, všechno bude v pořádku," byla Beránkova odpověď. Vrátil jsem se k násypu ze stěny a návštěvě předvedl divadlo tak, jak jsem výše popsal. Po příchodu na hořejší konec stěny, když se návštěvníci chtěli rozloučit, jsem je upozornil: „In der Nähe haben wir ein Grubenbrandt (v blízkostí zde máme důlní požár)." Byl projeven zájem o jeho zhlédnutí, a tak jsem je vedl nízkou Koňáckou chodbou, kde se u stropu válel kouř. Asi v polovině cesty byla hromada vysypaného uhlí z boku, na které ležel úplně nahý havíř, celý zpocený a černý od uhelného prachu. Měl zaťaté pěsti a zuby a zavřené oči. Na významnou otázku, co je s tím člověkem, jsem řekl: „Er ist ein bischen vergiftet (je trochu otráven)." Bylo mně to hned divné, protože se nikdy nestalo, aby přiotrávený havíř vyl nechán o samotě a nepřikrytý. O kus dál, kde byla hodně nízká, prolámaná výdřeva, si návštěvníci sedli, aby si trochu odpočinuli. Tu se k nám od místa zmáhání požáru potácel havíř, jak se říká „mlátilo to s ním od štůsu ke štůsu", také celý nahý a černý od mouru. Chvílemi se chytil nějaké stojky a vypadalo to, jako když zvrací. „Er ist auch ein bischen vergiftet (je také trochu přiotráven)," byla moje odpověď na zvědavé pohledy. Ale to jsem už s hrůzou očekával, co ti chlapi zase provedli a co bude, až přijdeme na místo zdolávání. Skutečně. Když jsme tam došli, vypadalo to tam tak, jak si asi lidé představují peklo. Ze všech stran šlehaly plameny, před zdí byla hromada žhavého uhlí, kolem které lezli ohňaři zpocení a černí jako čerti. Z hustých kouřů občas vypadl kus hořícího uhlí. Před hromadou uhlí klečel naddůlní, který k ohni často nechodil. Byl do pasu svlečený, před tlustým břichem držel požární hubici a řekl mně: „Pane inženýre, řekněte jim, že tam dám vodu a že půjdou plyny." Otočil jsem se k návštěvníkům: „Achtung, jetzt kommen dle Brenngäse (pozor, teď přijdou hořlavé plyny)" Po tomto upozornění se návštěvníci otočili a urychleným pochodem utíkali z revíru. Když se se mnou u násypu krátce rozloučili, vrátil jsem se na požářiště. „Proboha, pane Beránek, co jste to tady provedli, vždyť to vypadalo ze šichty tak nadějně, že už to uhasíme," byla moje první slova. „Vždyť jste sám říkal, že jim chcete ukázat, jak vypadá na Kladně požár, a tak jsme na půl hodiny zastavili všechny vody," bylo vysvětlení Beránkovo. Je pravda, že předvedením „těžkých kladenských poměrů" se zmírnil tlak na zvyšování výkonu, ale požár na Koňácké jsme dlouho nemohli zdolat. Až teprve když jsem sehnal z různých míst 500 metrů potrubí o průměru 100 mm, jsme celé požářiště zaplnili záplavem, tj. vodou s popelem, a tím jsme požár během tří dnů zdolali.

Z knihy „Paměti báňského inženýra"


[Akt. známka: 3,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
| Autor: administrator | Vydáno dne 24. 09. 2008 | 1864 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Naši spomzoři a kolektivní členové významní pomocníci v naší práci
MOBIL

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce. Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server