Na dolech dlouho postačovalo čerpání vod ve vědrech pomocí rumpálů či v kožených měších pomocí koňských vrátků, tato forma čerpání z velkých hloubek se udržela v revíru Kutná Hora až do 18. století, v Solivaru Prešov na Slovensku se koženými měchy čerpalo až do roku 1928.
V 16. století se hojně experimentovalo s různými důlními stroji, hlavně čerpacími. Tato renesanční, pozoruhodná až obskurní zařízení, popisuje dílo Georgia Agricoly De re metallica libri XII (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví), které proslulo popisnými dřevořezy. Opomíjí se, že mnohé z těchto strojů byly slepou uličkou vývoje a sám Agricola se jim směje pro jejich složitost.
Pozdější konstrukce směřovaly od komplikovaných dřevěných převodů s železnými táhly k jednodušším, dobře vyváženým, celodřevěným dvojčinným pístovým strojům, kde se těžká táhla čerpací kolony navzájem vyvažovala. Ve vysoce korozivním prostředí sulfidických ložisek byly železné pouze čepy a drobná kování. Později byly železné výrobky levnější a kvalitnější a v 70. letech 18. stol. se objevily litinové čerpací válce.