V prvních dnech po osvobození po druhé světové válce se technici Dolu Hlubina i dalších dolů plně zapojili k obnově těžby uhlí. Zbídačené továrny naší republiky potřebovaly nutně uhlí jako základní surovinu pro obnovu své činnosti. Postupně se rozjížděly klíčové továrny, které si čeští pracovníci ke konci války hlídali, aby ustupující Němci neprováděli destrukce. Rychlý postup Sovětské armády nedovolil Němcům způsobit škody průmyslových podniků na Ostravsku.

Na dolech zůstali schopní technici, údržbáři i horníci a podle hornických zásad se začalo po osvobození co nejdříve těžit. Vedení Dolu Hlubina a Dolu Šalomoun převzal zkušený inženýr Edvín Bartoš se štábem techniků. Vlastní provoz zajišťovali střední technici, absolventi strojních, elektrikářských hornických průmyslovek spolu se zkušenými předáky. Rychle se rozjížděly ražby k přípravě porubů pro těžbu. Hlavní pozornost se zaměřovala na poruby s větší mocností, aby se zajistilo potřebné uhlí pro koksovnu Vítkovických železáren a tím dostatek koksu pro vysoké pece.

Pro každé pracoviště byli jmenováni zkušení mistři, kteří byli vyučeni ve svém oboru. Provoz dolu byl dělen na povrchová pracoviště, důlní pracoviště a ostatní úseky, jako skladiště, administrativu, bytové hospodářství a útvary pro řízení dolu.

Naučná stezka kolem haldy Ema zažila úspěšnou premiéru. Hezkého počasí využily stovky turistů.

Moravskoslezský Klub českých turistů (KČT) otevřel v sobotu 24. dubna naučnou stezku kolem třetího nejvyššího vrcholku Ostravy – haldy Ema (315 m). Trasu, kterou členové klubu vybudovali díky grantu Nadace OKD a podpoře dalších partnerů, mezi nimiž nechybí ani další hornický subjekt – Nadace Landek, lemuje celkem 12 informačních panelů s popisem historických, přírodních i technických zajímavostí v okolí.

Stopy kutání jsou všude

Jestli se někdo zasloužil o zachování lašského jazyka a tradic, tak je to Františka Pituchová, která lidi rozesmívá svou poezií.

Když jako malá přišla ze školy a řekla něco ve spisovné češtině, všichni se jí smáli, že chytá panské móresy. Tak vzpomíná na dětství známá básnířka, vypravěčka a sběratelka lidových tradic Františka Pituchová, která před pár dny oslavila dvaaosmdesát let.

Vyrostla ve Starých Hamrech, kde její rodina měla chalupu a pole. „Zažila jsem si opravdu tvrdou práci, ale byly to nejkrásnější roky mého života. Každý tam mluvil v nářečí,“ říká Pituchová.

Lidová vypravěčka zmapovala Staré Hamry

Havířina vyústila v lásku k „šutrům“.
Rudolf Pelikán nejprve začal nosit domů zbytky zkamenělé pravěké fl óry vykopané při práci na čelbách.

Nálezy zkamenělých rostlin na čelbách se pro Rudolfa Pelikána (76) z ostravských Výškovic staly impulzem pro sběratelskou vášeň. Začal shromažďovat geologické poklady Země, známé mezi podobnými nadšenci též jako „šutry“. V průběhu desítek let mu rukama prošly stovky kilogramů, ne-li rovnou tun, minerálů.

Dětství pan Rudolf trávil v pohraničních Chvalovicích u Znojma. Životní zlom přišel na konci školy „měšťanky“ v podobě náborářů na šachty OKR. „Nechtěl jsem jít patlat se do cukrárny ani zpracovávat kůže nebo vyrábět z keramiky záchodové mísy. Vyučil jsem se horníkem – razičem,“ vzpomínal na 50. léta minulého století.

Potkal sem minuly štvrtek dva kamoše, co sem ich už dluho něviděl. Ale jak se oni dva setkali v Ostravě, na to sem se ich zapomnil zeptať. Frantu z Litvinova sem viděl naposledy před pěti rokami a Laca z Oravy ešče před padem totality. To se dva roky předtym odstěhoval zpatki dom na Oravu, bo mu dochtoři zakazali farať. Vitali zme se tajak kdysik v Ruzyni Brežněv z Husakem, ale bo lelo jak z konevki, vzal sem ich Na Upadnicu.

Jak to vidí stryk Lojzek

Představujeme nejstarší důlní stroje v expozici Národního technického muzea v Praze

| Autor: Josef Příplata | Vydáno dne 25. 04. 2010 | 2090 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář |