V prvních dnech po osvobození po druhé světové válce se technici Dolu Hlubina i dalších dolů plně zapojili k obnově těžby uhlí. Zbídačené továrny naší republiky potřebovaly nutně uhlí jako základní surovinu pro obnovu své činnosti. Postupně se rozjížděly klíčové továrny, které si čeští pracovníci ke konci války hlídali, aby ustupující Němci neprováděli destrukce. Rychlý postup Sovětské armády nedovolil Němcům způsobit škody průmyslových podniků na Ostravsku.
Na dolech zůstali schopní technici, údržbáři i horníci a podle hornických zásad se začalo po osvobození co nejdříve těžit. Vedení Dolu Hlubina a Dolu Šalomoun převzal zkušený inženýr Edvín Bartoš se štábem techniků. Vlastní provoz zajišťovali střední technici, absolventi strojních, elektrikářských hornických průmyslovek spolu se zkušenými předáky. Rychle se rozjížděly ražby k přípravě porubů pro těžbu. Hlavní pozornost se zaměřovala na poruby s větší mocností, aby se zajistilo potřebné uhlí pro koksovnu Vítkovických železáren a tím dostatek koksu pro vysoké pece.
Pro každé pracoviště byli jmenováni zkušení mistři, kteří byli vyučeni ve svém oboru. Provoz dolu byl dělen na povrchová pracoviště, důlní pracoviště a ostatní úseky, jako skladiště, administrativu, bytové hospodářství a útvary pro řízení dolu.
Pro velkou iniciativu a důslednou práci byly všechny úseky dobře zajištěny a doly najely postupně na plynulou těžbu. Problémem bylo zajišťování dostatečného množství nových pracovníků pro důlní profese. Proto se prováděly nábory po celé republice. Navíc se zajišťovaly národní směny, na které se hlásili vojáci, studenti, umělci a další dobrovolníci. V poválečné době byla každá vytěžená tuna uhlí dobrá a na uhlí čekal nejen průmysl, ale i obyvatelstvo. V zámečnických dílnách byl nedostatek materiálu, a proto se hodně využíval materiál, který byl původně určen do šrotu.
Těžba postupně narůstala, nebol osazenstvo povrchu i dolu se stabilizovalo. Pro Důl Hlubina byly velkou pomocí důlní stroje, které ještě stačil zajistit a nechal uskladnit německý závodní dr. ing. Franc Schmidt, který byl tělem i duší havíř a Důl Hlubina nenechal za války plundrovat. Další velkou pomoc dávaly sousední Vítkovické železárny, které měly zájem na pravidelném přísunu uhlí pro koksovnu.
Nárok na zvyšování těžby ukázal, že bez důlní mechanizace to nepůjde. Začaly se proto zavádět různé organizační metody, aby se snížila fyzická námaha horníků. Ing. Edvín Bartoš přišel s nápadem, jak efektně využít brázdičky. Zavedl brázdění se zpětným nakládáním uhlí na pásy. Tím se velmi ulehčila fyzická práce v rubáních. Ing. Jaromír Matušek tento způsob mechanizace pak přizpůsobil karvinským podmínkám brázdění a nakládání uhlí na hřeblové dopravníky v mocných slojích. Řada techniků a řemeslníků se také zapojila do řešení mechanizace. Na Dole Hlubina měl velkou zásluhu na důlní mechanizaci hlavní mechanik Jan Mikeska, který byl spoluautorem mnoha technických řešení (např. kombajn Hlubiňák, hydromechanizace apod.). Z důlních mechaniků nutno vzpomenout na Vojtěcha Nevluda, Františka Kováčka, Eduarda Kuchejdu, Josefa Paličku, Karla Hegera, Františka Piku a další, kteří se podíleli na zavádění důlní mechanizace.
Vyzkoušelo se a zavedlo škrabákové dobývání nízkých slojí podle metody Kuchejda Vojkovský, které umožnilo těžit uhlí z velmi nízkých slojí. Ověřovala se hydromechanizace v podmínkách nízkých slojí. Postupně byly nasazovány důlní stroje jako kombajny Donbass, Kirovec, Anderson, Eickhoff a pod. Do výroby důlní mechanizace se zapojil Ostroj Opava, který vyvinul kombajny KSV 60, KSV 80, KSV 33 E, KSV 6. Postupně se nasadily první zahraniční pluhy. Ostroj Opava zajistil výrobu pluhů a řetězových škrabáků. Zavedla se individuální hydraulická výztuž a dále mechanizovaná výztuž pro nízké a mocné sloje.
Na Dole Hlubina se v důsledku zhoršených geologických podmínek uplatnila škrabáková technologie, nízké úzkopokosové kombajny a pluhy. Vyhovoval škrabák USR-4, který vyráběl Ostroj Opava.
Počátkem devadesátých let přišel tlum hornictví, rychlá likvidace ostravských dolů a zasypání vtažených i výdušných jam. Tím nastal konec hornictví v ostravské části revíru. Zůstaly pouze vzpomínky na dobu strávenou na dolech a v podzemí, kdy se všichni snažili, aby naše národní hospodářství mělo dostatek černého uhlí.
Vzpomínal Oldřich Vojkovský
