PROČ SE NA OSTRAVSKU STAVĚLY HORNICKÉ KOLONIE?

Ukázka z knížky "Z HAVÍŘSKÝCH KOLONIÍ"

Jednou z mnoha podmínek náročné práce v hornictví byla stabilizace pracovních sil. Proto důlní podnikatelé budováním kolonií podporovali vznik stálého kádru kvalifikovaných pracovníků, ubytováním či hrozbou vypovězení ze závodního bytu zvyšovali závislost zaměstnanců na podniku a v nájemném získávali pravidelný příjem. V žádném jiném průmyslovém regionu českých zemí nebyla tak silná koncentrace závodů, nebyl tak rozšířen způsob ubytování zaměstnanců v koloniích a v kasárnách a v žádné jiné průmyslové oblasti nebylo tak běžné doplňkové hospodaření dělnictva na malých pozemcích u závodních domů jako na Ostravsku. Již roku 1906 bydlelo podle časopisu Na zdar (Na zdar XV,1906, č. 21) v koloniích v oblasti revírního úřadu Moravská Ostrava 34,8 % zaměstnanců. Druhým revírem s nejvyšším podílem pracujících ubytovaných v závodních bytech byla oblast důlního úřadu Falknov (25 %).

    Jistě bude zajímavé nechat jednou promluvit vedle historiků, etnologů nebo sídelních geografů, kteří se v podstatě shodují v důvodech, které vedly k výstavbě hornických kolonií, autentického svědka, vrchního inspektora společnosti Severní dráhy Ferdinandovy (SDF), ing. Leopolda Fiedlera, představeného moravskoostravského horního inspektorátu, který v odpovědích na otázky generálního ředitele světové výstavy ve Vídni zformuloval základní motivy výstavby hornických obydlí následovně:

Ing. Fiedler přiznal, že budování kolonií bylo součástí systému druhotné exploatace. Vedle civilizačního přínosu, stabilizace pracovních sil a intenzifikace práce napomáhaly kolonie kontrole nad aktivitami jejich obyvatel. Fiedlerova formulace je ale popisem ideálního stavu - majitelé dolů sice usilovali o šetření sil zaměstnanců, ale ani v letech dopravní konjunktury jich mnoho nebylo ušetřeno několikahodinové denní docházky za prací. Úspěšnější byli podnikatelé v realizaci druhého bodu, neboť většina kolonií se stala útočištěm imigrantů ze vzdálených regionů monarchie. Ovšem třetí inspektorův bod je čirou fikcí, protože podnikatelé nejen že zakládáním kolonií neulehčili ,,škodlivému přelidňování měst a obcí", ale koncentrací obyvatel v koloniích naopak přispívali ke vzniku lokalit s extrémní zabydleností na dům a byt.

Rozhodně se podnikatelům podařilo horníkům zabezpečit levné ubytování (nájemné v ročním rodinném rozpočtu činilo 5-15 %) v bezprostřední blízkosti pracoviště. Posledním bodem Fiedlerova dopisu je teze o udržování disciplíny mimo pracoviště a o výpovědi z bytu jako o nejtvrdší z forem nátlaku. Kolonie uspíšily zcivilizování imigrantů z oblastí na nízkém stupni vývoje. Na druhou stranu se do kolonií stěhovali především ženatí horníci s rodinami, kteří si jistě rozmýšleli každou účast ve stávkách a v nepokojích, protože by tím ohrožovali existenci svých rodin. I toto úsilí podnikatelů se tedy často míjelo účinkem, protože tvrdé jádro rebelů se rekrutovalo z řad svobodných horníků, kteří neměli mnoho co ztratit a v koloniích žili jako podnájemníci a nocležníci.

Bydlení v závodních bytech netvořilo v rozpočtech hornických rodin výraznější položku a důlní podnikatelé využívali rafinovanějších forem vykořisťování často negramotných obyvatel. Velkým nebezpečím pro rodiny byly závodní konzumy a pro horníky nálevny, v nichž se často hned při nastěhování otevíraly horníky nikdy nevyrovnané účty, jejichž splátky byly zaměstnancům strhávány přímo z platů. Rodiny se ocitaly v koloběhu dluhů, přičemž věřiteli byli sami zaměstnavatelé.

Je zde ještě jedno fiktivní přání důlních podnikatelů - kolonie měly přispět ke stabilizaci pracovních sil. Studium populačních poměrů starých hornických kolonií však svědčí o opaku. Šalomounské kolonii v Moravské Ostravě trvalo přes tři desetiletí, než se v ní vytvořila stabilizovaná vrstva obyvatel s rozvinutými sociálními vztahy. Z přijímání osob na byt (tzv. noclehářství a podnájemnictví) profitovali nejen ubytovaní a ubytovávající, ale i důlní závody, které tak zdvojnásobovaly ubytovací kapacitu kolonií. Protože podnikatelé na Ostravsku dlouho nerozlišovali mezi svobodnými a ženatými horníky s rodinami, netrvali na ubytovávání svobodných mimo byty a nestavěli pro ně paralelně s domy v koloniích noclehárny, nemohli stavěním kolonií dlouho přispět ke vzniku stálého kádru zaměstnanců. Hornické kolonie OKR se staly stabilizovanými sídlišti až před první světovou válkou v souvislosti s masovou výstavbou kasáren, s vymýcením noclehářství a s ochabnutím haličských migrací.

Proč se ostravskému hornictví vyhýbaly osobnosti typu Alfreda a Priedrieha Alfreda Kruppa, Tomáše a Jana Antonína Bati nebo Paula Kupelwiesera, pro něž bylo bydlení dělníků součástí paternalistického snu o ideálním továrním městě, v němž by podle Kupelwieserovýeh slov "kolonie a jejich okolí (a vše, co k nim náleží) byly krásné a harmonické, aniž by se zvýšily náklady"? Bylo to způsobeno kořistnickým poměrem důlních magnátů k zemi, z níž bylo mimo zraky veřejnosti dobýváno "černé zlato"? Podepsal se na koloniích antagonistický poměr aristokratických podnikatelů a středostavovských ředitelů k fluktuujícím a minimálně profesně vybaveným horníkům na různém stupni kulturního vývoje? Byl snad sen o továrních městech a vzorových dělnických koloniích realizovatelný jen v průmyslových oborech s vysokým nasazením intelektu, kreativity a inovativního přístupu, a ne v hornictví s jeho stereotypními pracovními postupy při extrémním fyzickém vypětí a při omezeném technologickém vybavení? Na podobě kolonií na Ostravsku se podepsaly všechny uvedené momenty. Hornické baráky a zahrádky svědčí o dvojím světě horníků - o světě nebezpečné a vyčerpávající práce a o světě pečlivě obhospodařovaných zahrádek, o světě monotónní práce a kreativitě mužů znalých několika řemesel, ale i o světě kamarádství a solidarity na straně jedné a o světě domácího násilí, tyranie a přísného patriarchalismu na straně druhé.