Jako by se vrátil
čas – do areálu
historické šachty jelo
na předválečných
bicyklech v dobovém
oblečení sto nadšenců.
Někdejší povrchový
ekonom Dolu Vítězný únor Ivo
Brázdil zamířil poslední srpnovou
sobotu opět na šachtu na kole.
Nikoliv jako dříve z Poruby na staré
favoritce, nýbrž z opačné strany
města z Hrabové a na ještě letitějším
předválečném bicyklu. A spolu
s ním stovka účastníků setkání
Klubu českých velocipedistů
(KČV).
Eska z roku 1938 ze šrotiště
„Praxi na hornické průmyslovce
jsem měl v přípravách
na Paskově. Pak jsem nastoupil
na Hubert a nakonec jsem
působil ve všech závodech
Vítězného února včetně Urxe
v Peřkovicích. Do práce jsem
jezdíval na kole z Poruby přes
kopec v Hošťálkovicích,
v létě pak někdy nazpátek
přes Hlučín, kde
jsem to měl i s koupáním
ve štěrkovně,“
vzpomínal
Brázdil.
Do petřkovického
hornického
skanzenu dorazil
na bicyklu značky
Eska z roku 1938.
„Koupil jsem ho za tisícovku
na šroťáku a další tisíce
do něj vrazil, aby vypadal k světu
a byl plně funkční,“ přiblížil s tím,
že s přestěhováním do Hrabové
se dal dohromady se zdejším klubem
milovníků historických kol.
Ten vznikl ještě za monarchie,
nyní působí celorepublikově.
„Dvakrát až třikrát ročně vyrazím
na spanilou jízdu. Patří
k tomu samozřejmě i dobové oblečení.
Kdyby nebylo takové horko,
vzal bych si na sebe sokolský
kroj,“ pokračoval velocipedista
v bílé košili s motýlkem,
na míru šitých
pumpkách a čepicí
bekovkou na hlavě.
Brázdil se ovšem
věnuje i moderní
cyklistice;
na kole s karbonovým
rámem
jezdí po horách.
Na šichty
na Alexander,
Zárubek či Paskov občas
šlapával ze Staré Bělé i další
účastník srazu velocipedistů,
Vlastimil Filipský. „Jsem vyučenec
pro OKD, razil jsem, kopal
uhlí, štajgroval v rubání a končil
jako plynoměřič,“ vysvětloval pod
těžní věží na Landeku, kam přijel
rovněž na předválečném bicyklu
poskládaném z několika modelů.
Vysoká kola nešlo
přehlédnout
Nepřehlédnutelná byla skupina
jezdců na vysokých velocipedech
včetně čerstvé mistryně
světa na jednu anglickou
míli Áji Missbachové, a zejména
Františka Janči, jehož
syn David působí jako strojní
zámečník v Důlním závodě
3. „Když jsem padal pod kopcem,
všiml si toho snad každý.
Na vysokém bicyklu se mi to stalo
vícekrát,“ vysvětlil.
Janča přitom sedlal velociped
značky HigBic od Josefa
Zimovčáka, desetinásobného mistra
v jízdě na historických vysokých
kolech. „Sehnal jsem ho
s velkým štěstím v aukci. A teď
mám na kole osmičku, ulomenou
půlku řídítek, jeden
pedál i brzdu, já
naštěstí zůstal celý,“
loučil se předčasně
účastník akce s názvem
Velocipedisté
v Ostravě.
Radek Lukša