Život křesťanské světice Barbory
klade legenda do druhé poloviny
3. století našeho letopočtu nebo
na začátek 4. století. Šlo o období,
kdy se mezi sebou svářely původní
antické helénistické představy o světě
a životní styl s křesťanským pojetím.
Barbora se narodila v Nikomédii
(Malá Asie, dnešní Izmir v Turecku)
v rodině bohatého kupce Dioskura,
který vyznával helénistické zásady.
Měl strach, že se jeho jediná dcera
nakazí křesťanskými myšlenkami,
proto ji držel v kamenné věži, kde jí
dopřál veškerý dostupný komfort.
Podle předpokladů (které asi potvrdí
všichni rodiče dospívajících dětí) to
mělo přesně opačný účinek: Barbora
se stala přesvědčenou křesťankou
– údajně díky jednomu ze sloužících,
kteří jí přinášeli potravu.
O její smrti kolují různé představy.
Podle jedné z nich ji sťal vlastní
otec, když se dověděl o její konverzi
ke křesťanství. Prý ho v té chvíli
zabil blesk z čistého nebe. Podle
jiné ji otec vydal římským soudům.
Po dlouhém mučení a marném přesvědčování,
aby se zřekla Ježíše, byla
popravena během některé z vln pronásledování
křesťanů, které v římské
říši občas probíhaly, pravděpodobně
za vlády císaře Maximiana Galeria
(vládl v letech 305–311).
Svatá Barbora je v křesťanské
ikonografi i zobrazována s kalichem
a hostií (ty jí údajně podal anděl před
její popravou), křížem, pavím pérem,
miniaturou věže, v níž byla držena. Je
patronkou všech povolání, při nichž
hrozí náhlá smrt, tedy nejen havířů,
ale třeba i dělostřelců, hasičů,
slévačů zvonů a dalších. A z nepříliš
známých důvodů i matematiků a architektů.
Ochraňuje také před bleskem
a morovou ranou. V minulosti
visíval její obraz na válečných lodích
nad komorou, v níž se přechovával
střelný prach.
Jejím velkým ctitelem byl papež
Řehoř I. (540–604 n. l.). V 15. století
byla zařazena mezi tzv. 14 pomocníků
v nouzi, tedy patronů, k nimž je
třeba se modlit, když je nejhůř. Její
památka se slaví 4. prosince.
