Josef Kimer, emeritní ředitel
Nadace Landek Ostrava, oslavil
osmdesátku.
Chtěl být lékařem, ale
nakonec dává přednost havířině.
V době svých studií na reálném
gymnáziu v Trutnově ho to táhne
k šachtě, kde o volném čase dělá
pomocníka lokomotiváře. Ve stejném
roce, kdy úspěšně maturuje
(1952), získává také hornický výuční
list. Proto se namísto ke studiu
lékařství hlásí na Hornickogeologickou
fakultu Vysoké
školy báňské v Ostravě, kde zdárně
vystudoval důlní měřictví a geodézii.
Tak začíná životní příběh dnes už
nestora a uznávaného hornického
odborníka, emeritního ředitele
Nadace Landek Ostrava Josefa
Kimera, který letos 15. května
oslavil své osmdesátiny.
V knize „Ve znamení orlic”
od Dušana Fajkoše je možné se
o tomto mnohostranně nadaném
a houževnatém muži, rodákovi
z Komořan u Mostu, dozvědět
mnohem více. Na příklad to, že
z místa asistenta na katedře důlního
měřictví a geodézie VŠB odjel v roce
1958 se skupinou důlních expertů
do Afghánistánu. Tam často za dobrodružných,
značně dramatických
okolností, obklopený nejtěžší dřinou
tamějších havířů, získal neocenitelné
zkušenosti do dalšího praktického
hornického života v OKD. Po návratu
na katedru VŠB brzy nastoupil (1960)
do provozu na řízenou praxi. Po dvou
letech se stal samostatným důlním
měřičem a v roce 1963 nastoupil
na Důl Paskov. O čtyři roky později
na HGF VŠB získal vědeckou hodnost
kandidáta technických věd (CSc.).
Následovala dlouhá léta práce
v OKD. Od funkce výrobního náměstka
Dolu Staříč přes vedoucího
odboru báňské inspekce OKD až
po technicko-výrobního ředitele
OKD. V květnu 1990 odešel do důchodu,
ale už o dva roky později
přijal nabídku fi rmy UNIGEO (bývalý
Geologický průzkum), kde nastoupil
jako vedoucí odborný technický
pracovník. V březnu 2003 byl zvolen
členem správní rady Nadace Landek
Ostrava (NLO) a později, po skonu jejího
zakladatele Stanislava Vopaska
(2006) se stal důstojným nástupcem
onoho legendárního ředitele.
V září loňského roku se Josef
Kimer sice funkce ředitele NLO
vzdal, ale stále v ní působí jako
člen správní rady. Naplňuje její cíle
– ctít, udržovat a rozvíjet havířské
tradice. Proto také od roku 2005
jednou týdně dochází mezi hornické
seniory, zaznamenává jejich vzpomínky
a zkušenosti, které jsou pak
podkladem k jeho publikacím doplňovaným
řadou dokumentárních
fotografi í. Vydal jich už osm s celkovým
rozsahem přes 800 stran.
Kromě toho publikuje ve čtvrtletníku
Hornický zpravodaj.
Josef Kimer má však ještě další
koníčky. Vedle počítače je to jeho
cestovní kolo, na které usedá téměř
denně. Ročně najezdí okolo pěti
tisíc kilometrů. Také díky tomu
má stále obdivuhodnou kondici,
jejíž základ získal v mládí cvičením
v Sokole, členstvím v Junáku či jako
závodník v oddíle řeckořímských
zápasníků.
Jak sám říká, v životě se řídil
krédem „Co si neuděláš, to nemáš!”.
Šel za svými sny a tužbami velmi
houževnatě. „Houževnatě však
neznamená hlava nehlava, ale trpělivě,
mravenčími kroky,” upřesňuje
Kimer a svým životem potvrzuje, že
naplňování jeho kréda může být ku
prospěchu mnohým jiným.
