Strojvůdci těžních zařízení

S útlumem horničiny, se snižováním počtu šachet, a tím i těžních strojů, ztrácí se poněkud ze současného hornictví muži (občas i ženy), zastávající povolání téměř nejdůležitější. Strojník těžního stroje.

S vynálezem parního stroje se v 19. století přešlo na jeho využití i pro pohon těžních zařízení. Ve 20. století se rozvinul pohon elektrický – u nás byl první elektrický stroj r. 1906 instalován na jámě Šalamoun (Hlubina důl Ostrava) – dosloužil si pak své na dole Petr Bezruč – do r. 1959. Podle autorů Sobola a Pečenky vůbec první těžní stroj s elektrickým pohonem byl instalován r. 1894 v Německu. Těžní zařízení jako rumpál nebo pohony těžních zařízení šlapacím kolem, zvířecí silou či vodním kolem dobře známe zejména ze středověku.

     Značný rozvoj šachetních těžních zařízení, včetně lan, víceetážových klecí, různých zabezpečovacích zařízení, povolání strojníka těžních strojů a příbuzných profesí kolem údržby těchto zařízení spíše zkomplikoval a ztížil. Snad jen skipy a některá vybavení náraží v dole a na výjezdních povalech vedly k jistému ulehčení a snížení psychické zátěže strojníků a k nim náležejícího mužstva. Zůstala a zůstává tam, kde se dopravují lidé, každodenní zodpovědnost strojníka za bezpečnost horníků. Ta je strojníkům nejvyšším příkazem – i když sem tam dokáží, pořád ještě v rámci předpisů, některého posměváčka nebo narušitele hornických zvyklostí (a úcty k strojníkovi, pánu šachty) pohoupat či povozit na laně rychleji. Jinak si lidé kolem těžních strojů příliš legrace neužijí. Relaxaci v práci? Možná jakousi „mikro“, když zastaví klec na nějakém patře a čekají zdola signál k další jízdě, mikrospánek však v žádném případě! Jen maxipozornost: pokud možno stále, pořád.