Když člověka osloví vůně tiskařské černi, je z toho poslání na celý život. Tvrdí to novinářský nestor Jan Navrátil
Po šichtě má už nějaký
ten pátek, vždyť letos v září oslavil
80 let. Životní elán a vitalitu
by mu přesto mohli mnozí závidět.
Zaměstnání si vyzkoušel docela
dost. Učil se na holiče, ale nechal
toho. Pracoval jako dělník v Pozemních
stavbách, v Nové huti, tehdy
ještě Klementa Gottwalda, v třídírně
uhlí, a poté jako strojník degazace
na bývalém Dole Vítězný únor
v Ostravě. Co se týče povolání, lásku
měl ale vždy jen jednu. Tou pro
něj byla vždy a jedině novinařina.
„Když člověka osloví vůně tiskařské
černi, je ztracen,“ svěřuje
se rodák ze Slezské Ostravy Jan
Navrátil. „A já jsem k ní přičichl
už jako kluk, když jsem dopisoval
do tehdejších Dětských listů. Když
jsem pak odešel z učení, našel jsem
si místo v tiskárně, a odtud jsem se
na nějaký čas dostal do deníku Práce.
Pak to bylo různé. Buďto jsem
se činil jako dělnický dopisovatel,
nebo jako redaktor. Podle toho, co
bylo zrovna třeba, a jak se to hodilo
šéfredaktorům,“ vzpomíná.
Absolvent dvouletého kurzu pro
dopisovatele a šikovný korespondent
byl pro redaktory vždy atraktivním
pomocníkem či spolupracovníkem.
V době výkonu základní
vojenské služby se uchytil v armádním
časopise Dukla, psal pro stavební
list Klíč, pět let pracoval v redakci
podnikového časopisu NHKG
Plamen míru. V roce 1995 už jako
důchodce vedl závodní noviny Dolu
František Havířská čest. Po celou
dobu také spolupracoval s mnoha
dalšími tituly, mezi nimiž nechyběl
ani týdeník Horník.
„První článek pro Horníka jsem
napsal zrovna před 50 lety. Vyšel
s titulkem Odesílatel: Nová huť,
příjemce: šachty OKD a pojednával
o zahájení výroby důlních výztuží
pro OKR v závodě 24 NHKG,“
vzpomíná Honza, jak ho oslovují
přátelé z novinářských kruhů.
S Horníkem či hornickým odborářským
časopisem Zdař Bůh spolupracuje
dodnes. Pravda, témata,
která volí, jsou už trochu jiná.
Jako člen Klubu přátel Hornického
muzea v Ostravě, Koordinačního
výboru důchodců OKD či Klubu
hornických důchodců Dolu František
informuje hlavně o činnosti
hornických zájmových a seniorských
organizací, zejména té
v Horní Suché.
„Klub důchodců z Dolu František
pořádá deset velkých akcí
do roka a každá z nich představuje
pro novináře vítané téma. Navíc
se tu schází skvělá parta lidí, bez
nichž bych se snad usoužil,“ vysvětluje
novinářský matador, který
po smrti manželky žije sám a chvíle
strávené v havířském kolektivu
jsou pro něj jasným paprskem
slunce v každodenní šedi života.
Nouzi nemá ale ani o jiná témata.
„Vždyť všude se pořád děje něco
nového a zajímavého! Píši o tom,
co mne upoutá a co by podle mne
mohlo být zajímavé i pro čtenáře,“
vysvětluje.
A co by jako nestor novinářského
řemesla poradil těm mladším či
začínajícím?
„Nejdůležitější pro novináře je
mít pěkný vztah k lidem! Musí
s nimi umět hovořit, naslouchat
jim, konzultovat s nimi své texty,
aby neměli obavy, že se na stránkách
novin objeví něco jiného,
než skutečně vypověděli. Zdá
se to jednoduché, ale není. Psát
s lidmi o lidech je totiž na novinářské
práci to nejtěžší. A potom
do toho člověk musí mít samozřejmě
chuť. Pro mne se novinařina
stala životním koníčkem.
Třeba jako pro někoho sport. Prostě
musím psát, hledat stále další
a další náměty. Když nemám
rozepsaný článek, jsem z toho
nervózní,“ říká Jan Navrátil.
Bohuslav Krzyžanek
