Malíř a výtvarník hornického světa

Jaroslav Pawlas na roky na šachtě nežehrá, ale snaží se je zachytit na svých obrazech a řezbách.

Když dělal hlavního předáka, překonal 26 rekordů v plenění TH výztuží. Čtyři z toho byly celorevírní. Nejlepšího výkonu dosáhl někdy okolo roku 1983, kdy se svojí partou vyplenil za 31 pracovních dnů 1131 hajcmanů. „To byl fakt nevídaný výkon, rád bych věděl, jestli ho od té doby vůbec někdo překonal,“ vypráví s úsměvem bývalý horník z Dolu Prezident Gottwald (dnes František) Jaroslav Pawlas.

Vyučený zedník u VOKD nastoupil na hornosušskou šachtu hned po škole a odpracoval v ní dlouhých 25 let. Dnes mu táhne na čtyřiašedesát, ale činorodost a pracovitost ho neopouští. Pravda, uhlí už nekope, zato má moře koníčků. Začíná to odléváním cínových vojáčků, lepením a kreslením modelů letadel, pokračuje chovem papoušků, vzácných druhů strak a andulek, pěstováním bonsají a čarověníků, akvaristikou a sběratelstvím a končí u malování a řezbářství.

     Práci se dřevem a řezání do lipového dřeva má ale nejspíš ze všeho nejraději. Přičemž – stejně jako při malování – mu při ní jsou častým námětem hornické motivy. I při vysoké míře umělecké stylizace u něj navíc často vypovídají o práci horníků víc, než leckteré dokumenty.

Pro nově rekonstruovaný sál klubovny Klubu hornických důchodců Dolu František vytvořil třeba kouzelnou miniaturu jednoho ze svých bývalých pracovišť, na níž by se dal život v dole přímo studovat. Nechybí tu třeba havíř, který sedí na záchodě, kluci, kteří odcházejí dřív, protože jdou hrát fotbal za šachetní klub, nebo bývalý ředitel hornosušského dolu Jindřich Bilan, který přišel zkontrolovat odvedenou práci.

„Myslím si, že podobné dílko do naší klubovny patří,“ říká Jaroslav Pawlas. Stejně jako hornické kůže (jichž je také autorem), hornické vlajky, známky, ukázky důlních lan a další předměty a symboly hornické práce. V klubovně je ostatně také třináct Pawlasových obrazů, které i laikovi přiblíží, jak to v dole funguje. A pro potěšení obrázek spoře oděných žen, jako že o nich havíři rádi hovoří...

Vraťme se ale k Pawlasovým domů. Sbírky uměleckých artefaktů tu už dávno překonaly práh síně, obýváku a po schodišti odvážně vykročily do místností na patře. „Jak tato dílka vznikají? Prostě mne něco zaujme a jdu to do sklepa vyřezat. Nebo namalovat. Hlavně tam ale napište, že koníčky jsem míval vždycky. Vtáhlo mne to zejména po tom, co mě přestaly zajímat ženy,“ směje se Jaroslav Pawlas a po očku mrká na svou ženu Danielu. „Ano. Akorát, že jsi měl říct »cizí ženy«!,“ netrhá partu manželka a přináší ukázat vlastnoručně psanou a kreslenou kroniku hornosušského hornického klubu seniorů, kterou vede. „Ano, i to je důležité. Že mám v rodině podporu a pochopení. Bez toho by to asi nešlo,“ přechází umělec na vážnější notu a ukazuje návrh hornické kůže, kterou bude vypalovat pro havířovskou pobočku Klubu přátel Hornického muzea OKD.

Hornictví a umění k sobě patří. Je to náš život a měli bychom o něm vydat co nejvíc svědectví.

„Umístil jsem na ní siluety dolů Prezident Gottwald a Dukla a znaky Havířova a klubu. Opasek uprostřed má připomínat památku zakladatele muzea Stanislav Vopaska. Myslím si totiž, že hornické kůže mají být bohatě zdobené a mají co nejvíc vypovídat o životě a práci havířů. Vždycky mě zamrzí, když je na nich jen název dolu a metry nebo tuny, kterých nějaký kolektiv docílil. To je žalostně málo. Hornictví a umění k sobě patří. Je to náš život a měli bychom o něm vydat co nejvíc svědectví,“ zamýšlí se malíř a řezbář Jaroslav Pawlas.