Kurz nadkopních

Je polovina směny. Razíme chodbu ve sloji Laura v profilu TH-2. Mocnost sloje je asi 42 cm. Dnes je naším úkolem odvrtat a střelit profil na 2 m a alespoň třetinu odtěžit. V tehdejší době v roce 1956 se v kameni vrtalo starými vítkovickými vrtačkami a bez výplachu. Proti prachu jsme používali respirátory nebo mokré houby.

Při trhací práci se nestřílelo mikrem. Odpaly v uhlí a kamení se prováděly postupně. Prvně jsme vystřelili předstih ve sloji. Uhlí se vytěžilo a pak šly za sebou na dvakrát až třikrát srazy a zdvihy v kameni. Pomáhali jsme si způsobem, který nebyl v souladu s bezpečností práce. Profil v kameni jsme naládovali najednou a postupně jsme odpalovali jednotlivé zábirky pomocným odpalovacím vedením. které se zakopávalo na bocích chodby.

    Byli jsme mládežnickým kolektivem hlavního předáka Petra Hamzy. Zařadili jsme se mezi spolehlivé party. Po odvrtání a přípravě na střelbu jsme měli chvíli čas, který jsme využili ke svačině a malému odpočinku. Za prázdnými vozy se vynořil reflektor s benzinkou. Podle chůze poznáváme, že to není střelec, ale zástupce vedoucího úseku přípravy Ludvík Zajac. Po jeho příchodu a pozdravu jsem vstal a doprovodil ho na četbu. Zástupce zkontroloval stav metanu, podíval se na založení vrtů a zevrubně zkontroloval výztuž. Když pan Ludvík neměl zásadní připomínky, chtěl jsem se vrátit ke dvěma spolupracovníkům, on mě však požádal, abych chvíli počkal, že by potřeboval se mnou něco projednat.

Opřeli jsme se o nakladač, pan Ludvík se na mě podíval a oslovil mě: „Pepíku (tak mi říkala většina na našem malém závodě), dostali jsme s vedoucím za úkol navrhnout z našeho úseku dva mladé hlavní nebo směnové předáky do kurzu nadkopních. Víme, že už máš na plících nějaký nález a kurz bude pro tebe do budoucna Bobry"." Byl jsem překvapen, protože do kurzu vybírali starší praktiky. Po chvilce váhání jsem se zeptal, zda mu mohu své rozhodnutí říct zítra. Zástupce přikývl a šli jsme spolu k ostatním.

Druhý den jsme se s Ludvíkem Zajacem potkali na chodbě. Pokynul jsem hlavou, že souhlasím. Zástupce se usmál a tím bylo mé rozhodnutí naplněno. Ludvík Zajac zástupce vedoucího byl „pan technik". Rozuměl našemu řemeslu, byl klidný, přísný a osazenstvo ho respektovalo. Velice jsem si ho oblíbil, když jsem se stal revírníkem. Uměl poradit a nepamatuji si, že by někoho podrazil. Nešťastně zahynul při samojízdě na laně.

V průběhu padesátých let došlo na Ostravsku k rozvoji těžkého průmyslu, čímž rostla neustále poptávka po černém uhlí. Na šachtách se zvyšovaly stavy pracovníků. Pro řízení výroby bylo nutné zajistit dostatečný počet středně technických kádrů. Jedna z možností byla vyškolit v „rychlokurzech" kvalifikované a zkušené horníky. Velkým kladem těchto kurzů bylo, že jejich absolventi měli u podřízených velkou autoritu. Projevovalo se to v udržování kázně a v požadavcích na kvalitu odvedené práce. Na druhé straně je nutné přiznat u mnoha těchto revírníků konzervativní přístup k zavádění mechanizace a nových metod práce.

Poslední kurz nadkopních byl organizován od září 1956 do února 1957. Probíhal na Ostravici ve starším hotelu „Na mýtě". Vedoucí kurzu nám přednášel bezpečnostní předpisy. Dále jsme měli tyto předměty: hornictví, důlní stroje, matematiku a politickou ekonomii. Lektory byli technici z OŘ OKD a přednášeli nám látku z oboru, ve kterém pracovali. Jejich vztah k nám byl až přátelský. Za příznivého počasí jsme v odpolední přestávce hrávali kopanou. Většina přednášejících se do hry zapojovala s námi. Součástí výuky byly exkurze na šachty se zaměřením na nové metody práce a seznamování s novým strojním zařízením. Počátkem kurzu pro nás vedení školy ihned zajistilo zájezd na Mezinárodní brněnský veletrh.

V kurzu nás bylo kolem čtyřiceti. Nejvíce účastníků vyslal náš podnik Hlubina. Pamatuji si, že ze závodu I. to byli: Jarek a Luboš Strejčkovi, Gerhart Hampl, Eda Chmel, Jindřich Šrámek a Jaroslav Červenka, ze závodu Jeremenko: Jarek Kaluža, Rudolf Nedvěd a Alois Přecechtěl, od nás z Šalamouny: šramač Antonín Mitura, Evžen Otčenášek a já. Nejmladším účastníkem kurzu byl havíř Kotisa ze Zárubku, neměl 20 roků. Někteří členové měli už průpravu z jiných kurzů, například Jarek Kaluža byl plánovačem, dále byli mezi námi mechanici a další profese. Kolektiv byl Bobry", málokdo se chválil svými přednostmi.

Starší kurzisté měli potíže v matematice. V předmětu se opakovaly základy ze 4: ročníku střední školy, dále jsme se zabývali výpočtem odbírek, sestavováním časových a výkonových norem, vývěsek norem a podobně. Na druhé straně měli ti starší přednosti v praktických předmětech. Drobné nedostatky při výpočtu odbírek jim lektor toleroval, protože věděl, že to v praxi dělají vedoucí úseku a jejich zástupci. Důležité bylo, aby revímík dovedl propočty horníkům vysvětlit.

Nejvíce diskuse bylo při přednáškách v hornictví. Bylo zajímavé poslouchat názory na některá rozdílná řešení při dobývání nebo ražbě na jednotlivých šachtách. V ostravské části revíru se začaly objevovat nové prvky mechanizace. Při ražení chodeb a překopů to byly například velké sovětské nakladače „Ivany". Strojnictví bylo dále zaměřeno na žlabové, pásové a hřeblové dopravníky, taliřové brzdiče, dále šramačky SL-II a SL-III, případně AB-12. Zpětné nakládání se v ostravské části nepoužívalo.

O naši spokojenost v tomto běhu bylo postaráno. Měli jsme dobrou stravu. Pamatuji si, že v tomto období došlo ke snížení cen. Proto bylo rozhodnuto, že se to promítne v další lehčí večeři. Jídelníček na celý týden sestavovali vždy dva členové kurzu s vedoucím hotelu. Dále jsme měli placené cestovné z místa bydliště na Ostravici a zpět, jednou týdně (ve středu) jsme měli zdarma návštěvu kina. Svobodní účastníci dostávali od podniku 60 % z průměrné čisté mzdy. U ženatých bylo procento vyšší. Mezi vánočními svátky a Novým rokem 1957 se neučilo. Pracovali jsme v kolektivech na svých šachtách.

V posledním měsíci našeho běhu v únoru jsme se připravovali na zkoušky. K přípravě patřily i exkurze na šachtách. V tu dobu se třikrát týdně fáralo a tři dny jsme na Ostravici věnovali opakování a doplňování učiva. Já jsem se skupinou byl na šachtách P. Bezruč, P. Cinger a E. Urx. Na dole E. Urx jsme fárali v doprovodu směnmistra a setkali jsme se s tehdejším ředitelem Jaroslavem Miskou. Podle názoru našeho průvodce měl ředitel na šachtě velkou autoritu. Na každou šachtu jsme fárali třikrát. 0 výsledcích a poznatcích dělal vedoucí skupiny zápis.

Závěrečné zkoušky byly poslední dva dny v únoru. Ve zkušební komisi byli zástupci GŘ OKD, lektoři a vedoucí kurzu. Nejtěžší zkouškou byly bezpečnostní předpisy. Podle názoru předsedy zkušební komise všichni požadované učivo zvládli. Poslední den odpoledne bylo vyhodnocení našeho běhu, poté následoval večírek, kterého se zúčastnily i manželky absolventů.

Od počátku měsíce března jsme nastoupili na šachtu. Čtrnáct dnů jsme fárali se zkušenými revírníky a pak jsme vykonávali funkci samostatně.

Všichni absolventi z Hlubiny byli ve funkcích techniků až do důchodu. Někteří byli postupně jmenováni vedoucími úseku, jako bratři Strejčkové, Jarek Červenka, Gerhard Hampl. Rudolf Medvěd byl na závodě I směnmistrem. Hornickou školu jsem absolvoval ze skupiny sám.

Kurzy nadkopních splnily v daném období své poslání. byla škoda, že závody a podniky netlačily mladé absolventy kurzů ke zvýšení kvalifikace na večerním a dálkovém studiu na průmyslové škole hornické.