Vývoj záchranářství v uhelném hornictví - II část

Bylo to zřejmě pod otřesným dojmem březohorské a karvinské katastrofy, když ostravský horní ředitel Watcher-Uysdal přiměl vídeňského profesora patologie (pardubického rodáka) G. Gärtnera k vytvoření dostupného a v záchranářství skutečně použitelného kyslíkového přístroje s uzavřeným okruhem a tedy s regenerací vzdušin. V roce 1895 tak vznikl Pneumatophor Watcher-Gártner, první pro důlní provoz konstruovaný a masově vyráběný regenerační přístroj. Byl vybaven tlakovou kyslíkovou láhví se zásobou 60 I kyslíku a oxid uhličitý z výdechu byl pohlcován na vložce z vláken tivuku nasyceného roztokem sodného louhu.

Základní myšlenkou však bylo konstruovat ne přístroj pracovní, ale sebezáchranný, kterým mělo být na pracovištích v dole vybaveno co nejvíce horníků. Tento záměr se nepodařilo uskutečnit. Majitelé dolů nebyli ochotni vynakládat tak velké částky na záchranu lidí.

     V kladenském revíru zaváděl koncem století nové systémy hadicových přístrojů R. Lamprecht, který čerpal zejména z publikací ing. J. Mayera. V roce 1899 publikoval ve své německy psané práci nejen nejnovější záchranářské dýchací přístroje, ale podobně se zabýval i stavbou hrází, mimo jiné i plavených a dokonce nafukovacích. Z jeho popisů však neplyne, které z uváděných novinek našly uplatnění v praxi středočeských uhelných dolů.

V prvním desetiletí 20. století se situace v organizovaném záchranářství trvale zhoršovala. Časté byly případy nehod záchranářů při akcích u nás i ve světě (ve francouzských dolech byla v té době nakonec práce v přístrojích vůbec zakázána). Technická úroveň nebyla na dostatečné výši, záchranáři ztráceli k přístrojům důvěru. Ačkoli se objevovaly ve stále hojnějším počtu, bylo množství různých typů přístrojů celé koncepci záchranářství spíše na škodu. Přitom sociální zabezpečení záchranářů neexistovalo. Mnohé sbory byly udržovány pouze nátlakem.

Neutěšený stav a úpadek záchranářství trval. Při katastrofě na Dole Courrieres v Pas de Calais 10. 3. 1906 po výbuchu uhelného prachu zahynulo 1140 horníků. Celkový stav v dole v té době byl 1 800 horníků. Rozsah neštěstí se vysvětloval špatnými bezpečnostními zařízeními a nedostatkem kvalitních záchranných přístrojů. Teprve v pondělí 12. března přišla na pomoc skupina vestfálských horníků s lepší výstrojí. Během příštích dnů bylo ještě několik zasypaných zachráněno. Čtrnáct horníků dokonce až 30. března, poslední postižení až 4. dubna.

Důlní společnost a její inženýři byli ostře kritizováni. Rozhořčení veřejnosti zvyšovaly jak zprávy o profesionální nekompetentnosti vedení dolu, tak i o minimální péči o pozůstalé. Poté napsal ostravský časopis Horník: „Lépe bylo by organizovati stálé záchranné mužstvo, které by bylo jen v pohotovostním stavu a v případě neštěstí bylo by ihned na místě. Toto mužstvo muselo by všechny ostatní práce ovládati, aby nepřišlo v dole do rozpaků." Myšlenka to byla vpravdě revoluční, ale ještě mnoho nehod ve světě i u nás muselo burcovat vědomí nadřízených orgánů, než byly zřízeny ústřední záchranné stanice s pohotovostními sbory, které však ještě zdaleka neudržovaly pohotovost stálou, natož profesionální.