Máme-li popsat krátký časový úsek moderního pojetí báňské záchranné služby v našem uhelném hornictví, nemůžeme opomenout její historické kořeny. Důlního záchranáře můžeme definovat jako horníka, který se od zachránce poskytujícího životně důležitou pomoc liší tím, že je schopen pracovat v dole i v prostředí, v němž by jinak byla jakákoli činnost s ohledem na fyziologické podmínky nemožná. Proto můžeme počátky důlního záchranářství vázat na začátek používání přístrojů na ochranu dýchacích orgánů člověka, a to v nedýchatelném ovzduší.
První dýchací přístroje
Již v počátcích 18. stol. inspirovaly odborníky úspěchy koženého potápěčského skafandru S. Halese z Anglie, který v roce 1727 předvedl zařízení, jež hadicí spojovalo člověka s dýchatelným prostředím.
Po téměř šedesátileté odmlce se tato možnost dostala do popředí zájmu mnoha odborníků nejrůznějších profesí. Vzniklo několik verzí dýchacích trubic. Většina pokusů o konstrukci dýchacího stroje z konce . 18. století byla sice dokumentována předvedením fungujících prototypů, avšak výroby a praktického použití se tyto snahy nedočkaly. Výrazným pokrokem byla v tomto období práce A. Humboldta z Německa, jehož přístroj sice opět neřešil regeneraci vydechovaných vzdušin, ale konstrukce datovaná do roku 1796 byla prvním prokazatelným pokusem o přístroj pro početnější nasazení v dolech. Autor tehdy doporučoval, aby v každém revíru byly tyto přístroje zakoupeny a aby všude bylo vycvičeno mužstvo pro jejich použití. To byl v historii první návrh na organizování báňské záchranné služby vybavené dýchací technikou.
Mnohé koncepce dýchacích přístrojů na Humboldta navazovaly a ještě o sto let později se tento princip v počátcích organizované báňské záchranné služby používal i v našich zemích. Byl to předně „L´appareil respitatoire" M. Galiberta, v podstatě autonomní vzduchotěsná nádrž z kozinky, původně o rozměrech 1 x 0,6 x 0,35 m naplněná dmychadlem na přetlak 0,2-0,3 MPa. Záchranář, který Galibertův vak nesl na zádech, musel směr vdechu a výdechu regulovat špičkou jazyka uzavíráním příslušných otvorů v kostěné ústence. Přístroj umožňoval údajně pobyt 5-15 minut v zamořeném ovzduší a byl značně nebezpečný, nebol výdech se děl zpět do vaku. Galibertův vak byl podle G. Ryby k vidění v Ostravském revíru ještě koncem 20. let 20. století.
Na Humboldtovu koncepci navázali další Francouzi, báňský inženýr Roquyarol a námořní poručík Denerouze, kteří zejména systém přetlakových hadicových přístrojů dovedl až k potápěcímu přístroji do plynů, jehož prototyp patentovali v roce 1862. Ačkoliv se zabývali i autonomními nádržkovými přístroji, právě jejich hadicový typ v roce 1869 započala licenčně vyrábět hansovní společnost na výrobu přístrojů L. von Bremen v Kielu jako „Gastacher" zejména pro požárníky. Právě tento přístroj byl základním vybavením pro první báňské záchranáře i v našem uhelném hornictví.
Pro báňské záchranářství však byly nutné autonomní regenerační dýchací přístroje. Jejich teoretickým předpokladem byly objevy v druhé polovině 18. století objasňující složení vzduchu, avšak technické řešení bylo stále ještě prakticky nedostupné. Prvním hodnověrně dokumentovaným regeneračním dýchacím přístrojem byl aparát D. T. Schwanna, přírodozpytce a fyziologa z Belgie. Zkonstruoval svůj přístroj v letech 1853 až 1854 pro konkursní řízení, které po katastrofě v belgických dolech vypsala Akademie věd v Bruselu. Aerophor prof. Schwanna byl vybaven dvojicí sedmilitrových tlakových lahví plněných kyslíkem s přetlakem 0,4 MPa. Pohlcování vydechovaného oxidu uhličitého se dělo v dvojdílném pohlcovači, kde byl jednak tuhý hydroxid vápenatý, jednak složky nasycené hydroxidem sodným získaným při kaustifikaci sody. Pohlcovač a láhve byly neseny na zádech, malý dýchací vak na prsou. Oběh vzdušin byl vyvoláván silou plic, dávkování kyslíku ovládal záchranář ručním ventilem. Je ovšem politováníhodné, že tento přístroj, který konkurz vyhrál, zůstal pouze v prototypu. A nejen to, zůstal zapečetěn až do roku 1876, kdy byl vystaven na Bruselské hygienické výstavě.
Námět prof. Schwanna však zřejmě inspiroval v roce 1871 inženýra britského námořnictva H. Fleusse ke konstrukci regeneračního přístroje pro vojenské účely. Tento typ měl již jen jednu kyslíkovou láhev o obsahu 7 litrů, ale tlak v ní již byl 2 MPa. Jako pohlcovací náplň byly použity konopné vložky nasycené roztokem hydroxidu sodného. Oproti Aerophoru byl se svými 14,5 kg téměř o 10 kg lehčí. Ačkoliv byl tento přístroj konstruován pro potřeby britského vojenského námořnictva, je prokázáno, že jako model 1879, sériově vyráběný firmou Siebe-Gorman&Co v Londýně, byl použit při likvidaci následků výbuchu na Dole Seaham v Durhamu, kde zahynulo 164 horníků.
Byl to první regenerační přístroj použity" v dole. V pozdější verzi byl také zkoušen v OKR, ale nikdy se přístroje Fleuss nerozšířily v evropském záchranářství na kontinentě. Objevovaly se další pokusy o sestrojení vyhovujícího dýchacího přístroje. Snahy nejrůznějších konstruktérů vedly cestou mnoha omylů, opakovaly se dávno zapomenuté zkušenosti a chyby. Mnoho neznámých hrdinů se snažilo již v této pionýrské době naplňovat ušlechtilé myšlenky skutkem, žel však, mnoho jich v nerovném boji položilo i své životy.
V historii našeho záchranářství sehrál největší úlohu ostravsko-karvinský revír. Je to pochopitelné, neboť právě zde se po rosicko-oslavanském revíru velmi radikálně a ve značném rozsahu projevilo nové nebezpečí, které ostatní revíry nepoznaly, nebezpečí výbuchu metanu.
Po dlouhé sérii důlních neštěstí ve světě v počátcích druhé poloviny 19. století, mezi něž patří i katastrofy v našem uhelném hornictví, zejména výbuch na Dole František V Padochově u Oslavan, v roce 1860, kde zahynulo 52 horníků, a na Dole Hlubina V Ostravě, kde rovněž po výbuchu zahynulo 53 horníků (některé prameny uvádějí 60 smrtelně raněných), byl vydán výnos, kterým se poprvé v našich dějinách nařizuje „pohotovost dýchacích přístrojů na dolech, aby bylo možné zachraňovati lidi z nedýchatelného ovzduší". Nic na věci nemění, že toto vcelku progresivní nařízení bylo možné plnit s tehdejší technikou pouze pomyslně. Podstatné je, že i státní, tedy c. a k. orgány, byly tlakem horníků a veřejnosti přinuceny vyžadovat od majitelů dolů větší péči o bezpečnost.
Mnohé další předpisy a nařízení v následujících letech skutečně i u nás omezily nehodovost. Avšak rozmach trhací práce v dolech, zejména po objevu dynamitu v roce 1876, znamenal další zvýšení počtu nehod v letech osmdesátých a devadesátých.
V roce 1890 zahynulo při nehodě na Dole Anna v Souši 33 horníků. O rok později na Dole Trojice v Ostravě 61 horníků. Rudné hornictví bylo v roce 1892 poznamenáno březohorskou katastrofou, kde při exogenním požáru zahynulo v Příbrami na Dole Marie 319 horníků. Právě tato nehoda, při níž zachránci stále ještě používali jako jediný ochranný prostředek hadry namočené v octě, značně ovlivnila vývoj směřující k vzniku organizované báňské záchranné služby. V roce 1894 to byla další velká katastrofa v našem hornictví na dolech Jan a František v Karviné, kde při několikanásobné explozi po trhací práci zahynulo 235 horníků, a o rok později nehoda v Dole Hohenegger v Karviné s dalšími 52 oběťmi.
