Jak jsem využil své chirurgické sklony v Afghánistánu.
Již od útlého mládí jsem podvědomě tíhl k pomoci lidem, kteří byli nějakým způsobem zraněni, protože mi nikdy nevadila krev, ani odvaha k jejich ošetření, včetně malých chirurgických zákroků. Ke studiu medicíny, která byla pro mne jakýmsi podvědomým cílem, jsem se ale nedostal, protože na začátku padesátých let se hlavně oceňovala práce v těžkém průmyslu, a tak jsem následoval svého otce a dal jsem se na práci v podzemí, tedy na dráhu hlubinného hornictví. Mohu ale říci, že dnes tohoto kroku nijak nelituji, protože hornictví mne plně zaujalo.
V rozvojové zemi Afghánistán, kde jsem pracoval v letech 1958-1960 (mimo jiné s kolegou Milanem Krygelem) se mi podařilo své "chirurgické vlohy" uplatnit dokonce několikrát (a to nejen na lidech):
Poprvé to bylo, když jsme zastřelili pěkného velkého Divočáka. Divočáka jsme dovezli domů do našeho sídla a nyní nastal problém, co s ním uděláme. Jako adept myslivosti jsem prohlásil, že divočák může mít nebezpečné cizopasníky jménem "svalovci" a že se dá konzumovat, jen když je jeho maso nakrájeno na tenké plátky a řádně tepelně upraveno. Současně jsem kolegům oznámil, že divočáka vyvrhnu a rozporcuji mysliveckým způsobem, tj. pomocí malého ostrého kapesního nože bez vyhrnutí košilových manžet, a že se nepotřísním jeho krví. Můj kolega Milan Krygel jistě potvrdí, že jsem to dokázal, protože byl u toho.
To bylo první využití mých chirurgických vloh a schopností, ale tentokrát ještě ne na člověku. Maso z divočáka jsme potom bez problému konzumovali po patřičné tepelné úpravě. Další své chirurgické vlohy a schopnosti jsem již uplatnil na lidech. Mnoho Afghánců bylo postiženo různými nemocemi, tak jsme se je snažili léčit našimi léky, které jsme si přivezli z ČSR. Mnozí ale byli nemocní na základě zranění, které utrpěli při častých šarvátkách, kdy se bili, ale následky svých utržených ran nedovedli úspěšně léčit, protože k tomu neměli potřebné léky.
Tak se jednoho dne stalo, že mi přivedli havíře, který měl na hlavě velkou zhnisanou ránu, kterou utržil před nějakou dobou kamenem ve rvačce s jiným havířem. Po zvážení situace jsem požádal další čtyři havíře, aby nemocného pevně podřzeli, v okolí rány jsem mu ostříhal vlasy a jeho ránu na hlavě jsem vyrajboval desinfekčním prostředkem (dnes si již nepamatuji jeho jméno), pak jsem vzal obyčejnou jehlu a nit na šití (pochopitelně jsem obojí předem desinfikoval nad ohněm a v desinfekčním roztoku) a ránu jsem zašil, i když se zraněný značně cukal a řval. Posléze jsem ránu zasypal sulfatiazolem a zavázal. Za několik dní jsem havíři mohl stehy vytáhnout, protože rána byla v podstatě zacelená a havíř byl v pořádku. Ještě mi potom děkoval.
Druhý případ nastal, když se opět dva havíři poprali a jeden druhému dal ránu pěstí, až mu urval obočí, které přepadlo přes jeho oko. havíř silně krvácel, jak to při zranění na hlavě bývá. Postupoval jsem obdobným způsobem jako předešle: havíře opět podrželi čtyři další havíři, já jsem mu obočí přišil pomocí desinfikované jehly a šicí nitě a zalepil leukoplastí a havíř byl za několik dní v pořádku.
(Mimo jiné mi tato má laická chirurgická metoda připomněla, jak Afghánci zabíjeli ovce: čtyři chlapi drželi ovci na zemi a pátý jí uřízl hlavu, pochopitelně bez jakéhokoliv omráčení, i když ovce hlasitě bečela.)
Tak jsem uplatnil své chirurgické vlohy, které pochopitelně byly primitivní, ale hlavní bylo, že splnily svůj účel a havíři se uzdravili. V podstatě nic horšího se jim nemohlo stát
Ing. Josef Kimer, CSc.
