Mým prvním setkáním, i když nepřímým, s tehdy Velkodolem Julius Fučík byl pohovor s pracovníkem HV č. 5 Austem. Je to zasuto již spoustou času, ale na svoje budoucí kamarády Láďu Novotného a Tondu Kleinbauera, kteří se ve Svatavách tohoto setkání zúčastnili se mnou, nezapomenu snad nikdy. Byl tam i starší klučina, už učeň v uniformě, na kterou jsme zvědavě pokukovali.
1. září 1958 jsme se znovu potkali, nyní již vybaveni kufříky a buchtami od maminky, na nádraží v České Třebové a rozjeli se vstříc budoucnosti. Vzpomínám, že cesta byla dlouhá a strastiplná, vlak přeplněný, žízeň veliká, prostě nic moc. Po vystoupení na starém ostravském nádraží a nastoupení do připravených autobusů se nálada propadla pokud možno ještě hlouběji. Propagační materiály, ze kterých jsme čerpali své znalosti o místě, kam jdeme, ostře kontrastovaly s realitou Přívozu a té části Ostravy, kterou jsme projížděli. Teprve okraj Havířova a učiliště samé mne uspokojily.
První kroky v novém působišti byly hektické. Ubytování, spousta nových informací, požadavků, únava, to vše mi splývá dohromady. Jako poslední a výrazný zážitek si vzpomínám na skrčka, který suverénně vrazil do pokoje a začal se probírat mým zavazadlem. Nikdy jsem nebyl a nejsem diplomat a již tehdy jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že ani jiní.
Vzpomínám na spoustu zážitků a s nimi spojených lidí, které jsem potkal v dobrém i zlém, vychovatele, kteří nám připravovali různá dilema, učitele, kteří mě vyburcovali ke ctižádosti dobrého hodnocení, mistry výrobního výcviku, kteří nám ukazovali budoucí působiště, ať již na povrchu nebo v dole. Spoustu humorných i méně „humorných" situací na pracovištích způsobila specifická řeč, ať již to byla její rychlost či jednotlivé výrazy (rajsko, graca, kary). Vstup na důlní pracoviště zcela jistě ovlivnil přístup jednotlivých havířů. Živě vzpomínám na první tři z nich Kunštar, Špetik, Kalus, jak jiní a přitom stejní byli. Na konci druhého ročníku jsem se tetelil při pochvale „bude z tebe dobrý havíř" a vzápětí pocítil zahanbení, když moji kamarádi ihned reagovali „to asi těžko, po prázdninách jde na průmyslovku". Zcela specificky mě ovlivnily dvě osoby na učilišti, jeho ředitel promovaný pedagog Plachý a jeho sekretářka paní Olga Heinová.
Čtyři roky na průmyslovce uběhly jako voda, vzpomněl bych ing. Pečku, svého třídního, na kterého s úctou a rád vzpomínám na profesora Škrobálka, Sekaninovou, Dočekalovou. Z paměti mi nevymizí.
V srpnu 1964 nastupuji na Důl J. Fučík závod 1 jako teoreticky připravený. Po absolvování velmi zkrácené poznávací praxe nastupuji jako revírník nováček do reality dění. Kolektiv předáka J. Krečmera je jedním z nejlepších. Poznávám, že se musím učit spoustě věcí, ale první oslovení „štajgr", ať už v té chvíli znamenalo cokoli, si pamatuji dodnes. Zpočátku jsem vandroval z úseku do úseku, kolektivy Šoltyse, Rykra, Tobiáše, Navrátila, z každého lze vzpomenout na dobré i to horší. Přibližně v polovině roku 1966 či 1967 začínám fárat s kolektivem Josefa Žižky, kde zůstanu jako takříkajíc kmenová součást. Zde jsem přes všechny peripetie dorostl v sebevědomého a dle mého názoru i dobrého středního technika.
Přešel rok 1968, zcela specifický i po stránce pracovní, protože ruční dobývání 11. sloje, ať už na 14. nebo 18. šibíku, mělo svůj půvab a s odstupem času i hodnotu. I když jsme za předchozí léta dokázali hodně, špičkový (v té době) výkon z prosince 1969 vybočoval z řady a dodnes jsem hrdý, že byl snad na úplném začátku šňůry tohoto později masového dění.
Rok 1974 září, jsem pozván do užšího kruhu dění, spoustu věcí se učím od vedoucího úseku Jendy Gavlase, který mimochodem byl i vedoucím v době mého krátkého působení v kolektivu J. Krečmera. 1976 začínám sám jako vedoucí úseku. Poznávám, že zkratkovité „já bych to dělal lépe" je velmi odvážné a nerealistické. V té době už mám za sebou seznámení s „osudovým" kolektivem Ládi Ramacha. Jeho práce, znalosti praktické ve spojení se vzděláním tehdy úsekového mechanika ing. Karáska přináší spoustu řešení, která vedou k ulehčení a vyšší produktivitě práce nejen našemu kolektivu. V roce 1980, po skončení řízení soudu ve věci havárie zapálení metanu ve sloji Meziložní, docházím jako revírník do úseku příprav na závod 1, v dubnu 1981 na závod 3 do kolektivů rubání Žilavého a Zborovského. I tady se vytvářejí specifické vztahy a vazby, po krátkém čase jsem jejich respektovaným členem.
V roce 1985, znovu z „potřeby závodu", putuji na závod 5 Žofie do příprav ve strmých slojích. Jsem znovu na začátku a musím prokazovat, čeho jsem schopen a co umím. Snad jsem to dokázal. Hovořit o tom mohou lidé z kolektivu Růžičky, Vojčáka, Jevčiče, Uchytila, Lobodinského či Mihalca. Po vyřazení z důvodu NPE v roce 1991 rok působím jako revírník v důlní dopravě závodu 5 a od 1. 1. 1992 nastupuji do funkce stálé inspekční služby na dispečink závodu 5.
1. 1. 1994 ve stejném zařazení končím znovu a definitivně na závodě 1 Dolu Julius Fučík. K 1. 10. 1994 v souvislosti s vyhlášením útlumu na Fučíku k 1. 1. 1995 jsem na základě volby OS a dohodě s vedením závodu jmenován coby technik sociálního programu útlumu pro komunikaci a informovanost spolupracovníků nucených z tohoto důvodu opustit svá dosavadní pracoviště.
K 31. 10. 1998 i já z důvodu NPE (zástupný, pro mne však výhodný, opouštím řady pracovníků dolu, na který jsem přišel jako učeň v roce 1958, dolu, který je na dobovou objednávku přejmenován na Důl Odra).
Nu, abych nekončil sklesle, příběh střípek, který se opravdu stal.
Po svém ,,ostrém" nástupu na důlní pracoviště jsem se stal určitým exotem i z důvodu přísné abstinence. V době, kdy se avizovaná příhoda stala, jsem už měl vlastní úsek a výše uvedená „vada" na kráse mi zůstala. Blížil se konec roku a jako vždy se z tzv. kolektivních peněz přispívalo na tradiční „občerstvení" každé ze směn. Je ranní směna, připravuji se na měsíční uzávěrku, dveře letí, vstoupí vedoucí závodu v doprovodu materiálového hospodáře: Kontrola požívání a držení alkoholu. Zcela bez obav vstávám, snažím se otvírat šuplíky svého stolu jsem odmítnut. Otevři nám tady tu skříň! Svižně přecházím místnost, bezstarostně otvírám dveře, měním se v solný sloup. Ve třech řadách tu stojí vzorně vyrovnány láhve alkoholu. Ačkoliv jsem v tom naprosto nevinně, tuhne mi nejenom tvář. Co se dělo vzápětí, mi je pouze vypravováno přímými účastníky. Já jsem zaregistroval až zavírající se dveře kanceláře. Nikdy se o tomto oficiálně neproneslo ani slovo. Všichni zúčastnění, kromě mě, vyjádřili značné uspokojení z výše popsaného zážitku.
Zdař Bůh - Stanislav Žák
