Těžní věže vytvořily v minulém století již neodmyslitelnou součást architektury hornických měst a tak svými ocelovými konstrukcemi připomínají všem obyvatelům průmyslové odvětví, které bylo v minulosti hlavním zdrojem rozvoje j ejich města.
Většina evropských hornických měst proto ponechává ve svých centrech tyto ocelové symboly hornictví stát jako architektonické dominanty, které tam dnes presentují technický um a dovednost jejich tvůrců.
Půlmiliónové německé hornické město Bochum nemělo v minulosti v centru žádný důl a proto si dokonce neváhalo do středu města dovést a smontovat zde devadesát metrů vysokou starou kozlíkovou těžní věž jako doklad historie svého rozvoje. Podobnou věž jsme my nedávno v Ostravě - Heřmanicích sešrotovali.
Naopak malá hornická vesnička Brandýsek u Slaného už padesát let po skončení těžby uhlí chrání svou starou nýtovanou věž z přelomu 19. století, když sama nemá ve vsi ani věž kostelní.
Je dnes proto potěšitelné, že i Ostrava změnila své původní myšlenky na likvidaci všech těžních věží ve městě a ponechává stát alespoň některá architektonicky významné konstrukce. Bez těchto vesměs typických historických věží by se z Ostravy postupně stalo tuctové panelákové město s věžáky jakých je ve světě tisíce.
Tak se podařilo, ve vlně překotného útlumu těžeb devadesátých let, pro příští generace zachránit alespoň dvanáct typických těžních věží. Ty budou dokumentovat dalším generacím, že i v Ostravě bylo hornictví a hutnictví dvě stě let zdrojem rozvoje nejen města ale i celého kraje.
Z celkového počtu třiceti dvou ostravských činných věží v roce 1990, zůstaly nyní stát ocelové dominanty jen nad jamami Jindřich, Šverma (Ignát 3), Hlubina, Urx (Anselm), Vrbice, P Cingr (Michal), Bezruč 1 (Terezie), Alexandr 1 a 2, Jeremenko 1 a 2 (Louis). Jsou to vesměs těžní věže, které byly také zapsány do seznamu kulturních památek ČR.
Úvaha o těžních věžích
