Do Karviné mne zavál osud v ranních hodinách dne 1. května 1951. Vystoupil jsem na místním nádraží spolu s několika stovkami vojáků, tzv. „pétépáků" z vlaku složeného z mnoha dobytčích vagónů. Byli jsme sem převelení z hnědouhelného revíru v severních Čechách a cesta z Duchcova do Karviné v uzavřených vagónech s mnoha zastávkami trvala téměř dva dny a dvě noci. Po příjezdu nás odvedli do kasárenských ubikací na Sovinci a odtud pak na náměstí v Karviné II Doly, kde se konala prvomájová manifestace a kde jsme na povel museli vyvolávat budovatelská hesla. Následoval odchod na Důl Františka a tomu jsme pak zůstal nedobrovolně věrný čtyři a půl roku. Zpočátku jsem pracoval v noční směně na osmém patře u tzv. „pleničů", vytrhávali jsme vrátkem výdřevu z vyuhleného prostoru stěny a přemísťovali jsme koleje pro šramačku a pancíř blíž ke stěně. Po několika týdnech jsem byl přemístěn do sedmého patra a zde jsem pracoval jako „folovač" a občas i jako „hajer" se sbíječkou na stěně. Používám úmyslně výrazy běžného důlního slangu, které mi zůstaly v paměti, protože mi to přibližuje ve vzpomínkách dávné chvíle na šachtě v Karviné. Později jsem pracoval na povrchu, na „holcplace", na třídírně a jako pomocný narážeč u šachty. Definitivně jsem pak zakotvil u odvalu hlušiny na haldě.
Abych se vymanil z vojenského svazku po 2 letech a 4 měsících prodlužovali nám totiž opakovaně dobu prezenční služby podepsal jsem závazek, že budu i v civilu pracovat v hornictví po dobu dalších tří let. Po propuštění z vojny jsem se nastěhoval do mansardní komůrky ve vile fotografa Pankráce Stankuše nedaleko závodního hotelu v Karviné II, složil jsem zkoušku z ovládání obrovitého elektrického bagru na haldě Františka, stal jsem se tu předákem pracovního týmu šesti pétépáků a pod „Šrajbrem" Kozačkou, na kterého vzpomínám jako na výborného člověka, jsem tu působil až do prosince 1955.
Pokud by se někdo domníval, že tu v mém případě jde o trpké vzpomínání, tak se rozhodně mýlí. Byl jsem sice jeden z mnohých, kteří byli klasifikováni jako třídní nepřátelé, zatížení opovrhovaným původem, kteří nesměli sloužit v čs. Armádě se zbraní v ruce, nýbrž byli vyobcováni a určeni k těžké, téměř nehonorované práci v Pomocných technických praporech, kteří často museli snášet pohrdavý cynismus některých velitelů, získali jsme tu však jednu nedocenitelně vzácnou zkušenost, totiž vědomí sounáležitosti postižených, vzájemné, v mnoha případech dosud přetrvávající přátelství, zcela samozřejmé, spontánní poskytování pomoci potřebnému kamarádovi bez prosení a děkování. Ale takových vzácných poznatků mezilidských vztahů jsem v Karviné nezískal jen u přátel pétépáků, nýbrž právě tak u mnoha místních lidí, především havířů, kteří měli pro nás pochopení a u nichž každá moje vzpomínka vyvolává i po mnoha desetiletích pocit vděčnosti.
Zdař Bůh!
Zdeněk Sternberg
Uvedené vzpomínky sepsal pan Zdeněk Sternberg z Českého Šternberku v roce 2008 a jako autor souhlasí s jejich publikací v edicích, vydávaných Klubem přátel Hornického muzea v Ostravě. Příspěvek je uveden bez redakčních úprav a pochází z osobní korespondence Ladislava Bardově s autorem.
Redakční rada
