V úvodu 5. sborníku části Historie učňovského školství jsme požádali členy o napsání dalších vzpomínek na učňovská léta. Jsme rádi, že dnes můžeme zveřejnit tento příspěvek.
Hornické učiliště pracovních záloh č. 5 Šumbark vzniklo v roce 1950. U jeho kolébky stál ředitel učiliště Fr. Dydowicz -táta všech žáků i výchovných pracovníků, na kterého absolventi učiliště vzpomínají vždy jako na přísného a pečlivého člověka. Učil všechny kolem sebe překonávat překážky, „nefňukat“, ale plnit přesně a svědomitě dané úkoly. Byl to zkušený horník, který pracoval 28 let v ostravských dolech.
Kolébkou učiliště byla zelená louka, na které se pásly kozy. To bylo v dubnu a 1. záři se měli do hotového paláce stěhovat první žáci. Rozpačitě, s jmenovacím dekretem v ruce, stál tehdy čerstvý ředitel na okraji louky a sám pochyboval o tom, že by stavba mohla být do 1. záři dokončena.
Pustil se ihned do práce. Zajel na stavební správu, jednal s inženýry, projektanty, vedoucími stavby a políry a za pár dní se louka proměnila ve staveniště. Přicházeli kopáči, zedníci, vozily se cihly, cement, písek, vápno, vyskočily ze země základy a jako pod kouzelným proutkem rostla pod rukama zedníků jednotlivá patra velké, čtyřpatrové budovy učiliště.
To už bylo léto, hrubá stavba byla hotova, ale chyběla omítka, okna, podlahy, dveře. Všude běhali a pracovali zedníci a řemeslníci všeho druhu. V srpnu se začalo svážet zařízení, židle, stoly, postele, přikrývky, prostě všechno, co je k životu na učilišti potřebné.
Přicházeli další pomocníci: hospodář, skladník, výchovní pracovníci, úředníci, uklízečky a kuchařky a začali připravovat ubytování nových žáků. Nosily se postele, skříně, oknem se dopravovaly kotle do kuchyně, pračky do prádelny a stavba se blížila k dokončení.
Ale blížil se také nástup žáků. Přišli 6. záři. Ředitel je přijímal dlouho do noci. Po chodbách ještě běhali poslední zedníci, kteří dokončovali kuchyni a prádelnu. V poschodích nebyla voda a světlo, chlapci sami pomáhali při zařizování pokojů, aby se měli nač posadit a někde uložit. Byly to opravdu těžké chvíle, ale každý pomáhal, jak nejlépe mohl. Druhý den přišlo sedmdesát chlapců, kteří se zastavili před rozkopaným vchodem a prohlásili, že sem se stěhovat nebudou. Bylo prý jim slíbeno přepychové ubytování, po dvou v pokoji a u každého pokoje samostatná koupelna. Začala obšírná diskuse a vysvětlování, chlapci nakonec nastoupili a pustili se s ostatními do zařizování. Na vysvětlenou později narozeným čtyřpatrová budova s centrálním schodištěm, na patře po obou stranách chodby 20 pokojů po pěti lůžkách, společné koupelny a toalety na obou koncích chodby, u schodiště kancelář pro vychovatele, v přízemí kuchyně, společná jídelna, velký sál pro schůze a promítáni filmů, knihovna s čítárnou a vrátnice. V suterénu byla prádelna, kotelna, skladové a jiné provozní místnosti. Horší to bylo se stravováním. V novém domově se ještě nevařilo. Stravovalo se ve vedlejší budově HUPZ č. 4. Oběd se někdy vydával až v pět hodin večer. Někteří chlapci seděli uplakaní před budovou a tesknili po mámě, ale většina překonávala potíže statečně a vydatně pomáhala při jejich zvládání (také tělesná výchova a zájmové sportování probíhalo v tělocvičně tohoto učiliště č. 4).
Za krátký čas bylo všechno v pořádku. Byla voda, bylo světlo, kuchyně začala pravidelně a dobře vařit. Už se nechodili ráno chlapci umývat do blízkého potoka, začal normální, spořádaný život. Začala škola i odborný výcvik na dolech Jan Maria, Hedvika, Pokrok, Dukla. Autobusy rozvážely žáky po celém revíru.
Dnem 1. ledna 1952 přešlo učiliště do státních pracovních záloh, stalo se HU SPZ č. 5, přišly přesné směrnice pro práci výchovných pracovníků i žáků, výchova se prohlubovala a zlepšovala. Přišli také další noví pracovníci rozběhla se práce ČSM, zařídila se knihovna, čítárna, oddechové koutky na jednotlivých patrech, sportovní sklad, zájmové kroužky a mnoho jiného.
Učiliště za čtyři roky svého trvání vychovalo stovky mladých havířů, kteří pracuji na různých závodech našeho revíru. Právem a po zásluze byla dobrá práce všech výchovných pracovníků učiliště a žáků oceněna tím, že učilišti byl propůjčen Prapor ministerstva pracovních sil a Ústřední rady odborů.
Tolik citace z článku o HUPZ č. 5. Když jsem se já v září 1953 stal žákem, hornickým učněm tohoto učiliště, pokračoval první ředitel ve vedení učiliště. Na naší výchově a výuce se podíleli mezi jinými vychovatelé a učitelé Nevařil, Pav, Kaláb, pro nás kluky nezapomenutelný tělocvikář Drlík, knihovník Aust, mistři výrobního výcviku Skýba, Špaček a celá řada dalších lidí, jejichž jména, především jména havířů z jednotlivých pracovišť zmáhaček, prorážek, chodeb a rubání jsou v paměti promísena s mnoha jmény jiných pracovníků, kolegů, nadřízených i podřízených, se étery' mi jsem se tak za svého padesátiletého působení na uhelných šachtách setkával a spolupracoval.
Jako nováčci jsme obdivně vzhlíželi na starší ročník, hlavně na boxery Květoslava Pečínku a Mirka Kozla, kteří se v oddíle Karla Janegy probojovali až do finále dorosteneckého přeboru republiky. K představitelům a mluvčím ročníku patřili Ruda Skandera, Josef Hutr, Josef Zbořil, Fr. Dupal, Josef Cetkovský a další. Přišli, tak jako my po nich a všichni před nimi, z různých moravských okresů, aby se havířina stala jejich profesí a pro velkou většinu celoživotním povoláním.
Převzato z Hornického zpravodaje Ičtvrtletí 2005 od Ing. Petr Janků
