Nebyl to můj nápad psát na toto choulostivé téma, ale ať budu tvrdit cokoliv, budu považován za alibistu. Z toho zdánlivě bezvýchodného postavení hodlám vyklouznout dvojím způsobem. Především položím otázku čtenářům, z nichž drtivá většina je původu hornického. A ti mi rádi potvrdí, že způsob myšlení, mluva, jednání či žertováni tohoto stavu je na hony vzdálen způsobům vládnoucím v ústavu pro výchovu křesťanských dívek. Také se říká: jaká práce, taková řeč. A abych z toho vyšel úplně nevinný, zaštítím se antickou moudrostí, která praví „omnia munda mundis" čistému vše čisté. Tak do toho!
Metabolismus čili látková výměna je proces neodvolatelně a nedobrovolně spjatý s existencí každého živočicha, tedy i homo sapiens. Zákon přírody rozhodl tak, že ne všechno, co s chutí pozřeme, naše tělo spotřebuje. Závěrečná část tohoto procesu se v civilizovaném prostředí odehrává na místech označených WC (je to zkratka anglického water doset a vždycky mi vadilo, že stejnou má výjimečný a důstojný Winston Churchill), v přírodě pak někde v křoví. Ale co v dole? A harmonogram metabolismu bývá často neúprosný.
Jaksi po havířsku civilizovaně je to zařízeno tak, že na vhodných místech v chodbách či překopech je vybudován výklenek a v něm umístěn suchý záchod prkno s otvorem a pod ním kbelík s víkem (odkrytým!). WC to není, ale zaplaťpánbůh zato. O údržbu, vynášení, desinfekci a čištění se na Urxu (nynější Anselm) svého času staral starší chlapík nevelkého vzrůstu, veselé povahy říkali mu poněkud nepoeticky guvňař. A také byl ctitelem ohnivého moku, Samozřejmě, že alkohol do dolu nepatři, ale chcete mu to při té jeho práci zazlívat? Všeobecně se to o něm vědělo, sám to zapíral pouze před vrchností a celý problém vězel v tom vrchnosti se v dole vyhýbat.
Jednou se to nepodařilo. Právě dopravoval po překopu plný kbelík k šachtě, aby jej vyvezl na povrch k vyprázdnění a pospíchal, protože za ním k šachtě spěchaly také dva reflektory (havíři tenkrát ještě nosili kýble, reflektory měli pouze technici). Tu najednou z odbočující chodby naproti němu vyskočil další reflektor a byl už zatraceně blízko. Co teď? Později o tom sám před sobě rovnými havíři takto vyprávěl: Měl jsem v kapse půlliter a oni mě dohaňali. Chtěl sem se schovat v Boženě (třída ve sloji Božena), ale právě z ní vylez jakýsi štajger. Tak co? Flašku sem pichnul do kýbla, zavřel víko a jak se patři, pěkně sem pozdravil Zdař bůh! byl to závodní a ptal se mě: tak co, kde ju máš? Obrátit sem kapsy, on se zasmial a rozešli sme se. Ty dva reflektory šly s ním též ku šachtě. Enem co zašli, vytahnut sem flašku z kýbla, oplachnul ve vaserni a hned sem se dal jednu pořadnu."
Život se ubírá cestami schůdnými i kamenitými, ten hornický hlavně kamenitými. A ač nemám rád fráze a nechci je opakovat, přece jen připomenu, že šedivá je každá teorie a zelený je strom života. Suďte toho božího člověka, o kterém jsem vám právě vyprávěl...
Ing. Drahomír Javorský
Článek vyšel v Hornickém zpravodaji I čtvrtletí v roce 2005
