Básníka slezského lidu Petra Bezruče nemusíme snad nikomu představovat. Narodil se 15. září 1867 a v letošním roce uplynulo 141 let od jeho narození. Původní jméno měl Vladimír Vašek. V roce 1903 mu vyšla ve zvláštním čísle časopisu Čas sbírka pod názvem Slezské písně. Tato sbírka vznikla na přelomu století a těžila z lidové tvorby básníkova rodného kraje. Básně jsou inspirovány zejména odporem lidu proti sociálnímu a národnostnímu útlaku.
Slezské písně učinily Petra Bezruče po jeho vystoupení z anonymity velmi populárním básníkem. Ve svém stálí bydlel v Kostelci na Hané a občas dojížděl na svou chatu na Ostravici. Pokud ještě mohl. chodil často na Gruň, kde v hotelu Charbulák jsou dosud jeho verše opěvující tato krásná místa Beskyd.
S Bezručem jsem se v padesátých letech dvakrát osobně setkal. Jak k tomu došlo? Vědělo se o něm, že je velmi plachý, vyhýbá se společnosti a hlavně fotografování. Na našem Dole Hlubina, kde jsem pracoval, byl zaměstnán jako brigádník-důchodce jeho blízký přítel, bývalý poštmistr Josef Čech z Frýdlantu p. O. Petra Bezruče často doprovázel na jeho cestách. Jednoho červnového dne, kdy byli v Ostravě a vraceli se pozdě odpoledne zpět do Beskyd, nechal Josef Čech zastavit auto u vrátnice Dolu Hlubina. Než se Petr Bezruč vzpamatoval, byl u auta tehdejší hlavní inženýr ing. Zdeněk Štabla a několik dalších techniků. Návštěva byla velmi krátká, ale podařilo se udělat tajně několik fotografických snímků, na kterých jsme zachyceni společně s básníkem. Při této návštěvě se Petr Bezruč zmínil, že je po něm pojmenována jedna šachta, ale on nemá čím topit, neboť s přídělem uhlí pro obyvatelstvo je to velmi špatné.
Za dva roky, u příležitosti jeho osmaosmdesátých narozenin, rozhodlo vedení Dolu Hlubina společně se závodním výborem ROH, že se využije služební jízda nákladního vozu do Olomouce a Petru Bezručovi se odveze 30 metráků koksu. Ten se ušetřil v kovářských dílnách na povrchových pracovištích. Pro tuto cestu jsem byl vybrán jako doprovod. V Kostelci na Hané jsme byli velice pěkně přijati. Po gratulaci a předání koksu jsme dostali kávu a buchty a k jeho narozeninám jsme si připili stopkou vína. Před odjezdem jsme obdrželi na památku Slezské písně, vázané v kůži, s osobní věnováním básníka. Měli jsme také tlumočit všem hlubinským pracujícím poděkován za milý dar.
Celá akce měla ještě pikantní dohru. Večer hlásili ve zprávách, že národní uměle Petr Bezruč má narozeniny a pracující Dolu Hlubina mu věnovali při této příležitosti koks. Druhý den jsem byl předvolán před vyšetřovatele SNB, abych vysvětlil, odkud jsme tento koks vzali. Po vysvětlení, že šlo o koks ušetřený v dílnách a po předložen písemného souhlasu vedeni dolu a závodního výboru Dolu Hlubina bylo od dalšího šetření upuštěno.
Na obě setkání s národním umělcem Petrem Bezručem rád vzpomínám, a jeho sbírku Slezských písní a společnou fotografii mám stále uschovanou.
Vítězslav Hettenberger
