Podle historických dokumentů, nejstarších horních řádů, se čeští horníci od dávných dob sdružovali při každém místním podniku ve volná bratrstva jednak za účelem
"zachování pokoje a řádu na horách", jednak k dobrovolnému podporování kamarádů, kteří se stali práce neschopnými pro nemoc, úraz nebo stáří. K těmto humánním účelům byly vybírány při výplatě mzdy v sobotu večer od všech horníků libovolné dobrovolné příspěvky do zvláštní pokladnice. Protože záhy tyto dobrovolné příspěvky nedostačovaly, byla uložena všem horníkům sdruženým v bratrství povinnost k pravidelným příspěvkům vyměřeným podle výše jejich mzdy.
Tato prvotní bratrstva, jejichž dějiny sahají zajisté dále, než jsou zachovány písemné záznamy, tak daleko, jako je vlastní historie dolování v českých zemích, byla ryze soukromého, svépomocného rázu. Horníci si je sami z vlastního podnětu vytvořili, ze svých příspěvků také vydržovali a patriarchálním způsobem spravovali přes své volené „starší bratry" nezávisle na horních úřadech. Těmto prvotním bratrstvím podnikatelé ničím nepřispívali.
Na základě této primitivní nejstarší formy vzájemného soukromého podporování horníků vyvinuly se postupem času
organizované bratrské pokladny.
Kdy a kde v českých zemích vznikly hornické bratrské pokladny, nelze přímo zjistit. Ale určitě to bylo spíše, než je uváděno v zachovalých historických listinách. Původní jáchymovský horní řád, který v roce 1518 vydal Štěpán Šlik a v roce 1 520 potvrdil král Ludvík, neobsahuje ani zmínku o hornických bratrských pokladnách. Ale z dodatků, které byly k tomuto hornímu řádu připojeny po velkých vzpourách jáchymovských horníků v roce 1525, je možno usoudit, že bratrské pokladny existovaly již dlouho předtím. V článcích 28 a 31 těchto dodatků je citováno: Bratrstvo i dále jako odedávna si mělo voliti své starší bratry, své jměn í výhradně spravovati, nositi svou korouhev (ale jen hrozilo-li nebezpečenství zemi nebo vrchnosti), užívati své pečeti a opatřovati svou pokladnici bratrskou, opatřenou třemi nebo čtyřmi klíči, jež měli v úschově ,"starší" bratrstva a jimiž smělije otvírati a zavírati současně.
Podle jáchymovského řádu z roku 1548, jenž mimochodem zůstal v platnosti až do roku 1854, kdy byl vydán všeobecný rakouský horní zákon, mělo bratrstvo mít svou pokladnu, účty a jiné věci mu náležející uloženou na bezpečném místě. Horní řád cínových dolů pro města Horní Slavkov, Schönfeld a Litrbachy s horami jim příslušnými z roku 1548, vycházející v podstatě z ustanovení výše uvedeného jáchymovského horního řádu, nařizuje: Každý směnmistr anebo důlní má sraziti dělníkovi týdně jeden fenyk ze mzdy a v sobotu vložiti jej do pokladny k prospěchu a dobru bratrstvá. "Starší" mají každé čtvrtletí klásti "počty" ze jmění před celým bratrstvem. Kdyby nějaký tovaryš onemocněl, má mu býti půjčeno z pokladny v poměru k jeho nemoci a podle nálezu hormistrova, přísežných a starších. Nemocný má se však přičiniti, aby pokud možno částku zase vrátil.
Hornickými bratrstvy se velmi podrobně zabývá návrh takzvané Kutnohorské reformace, étery' vypracoval v roce 1579 nejvyšší mincmistr království českého Vilém z Oppersdorfu. V návrhu se uvádí: Na Kutnohorských dolech byla odedávna všeliká, různá hornická bratrstva. Ta spravují a nejméně jednou za rok svobodně svolávají „starší". Ti nebyli voleni od veškerého hornictva jakožto celku, nýbrž jednotlivými kategoriemi dělníků, jako byli Hašplíři (vrátkaři), trejbíři (u těžního kola), taviči, šlichýři (kteří prali rudu), vlastní kovkopové a jiní. Příjmy těchto sdružení záležely kromě zeměpanské "pomoci" (která již dříve bývala až tuze skrovná, např. v Kutné Hoře r. 1567 činila týdně na dva havíře 7 grošů) z týdenních příspěvků dělníkům ze mzdy srážených a do bratrské pokladny ukládaných. Dělníkům na Horách Kutných od starodávna odnímal se "z lůnu" (mzdy) příspěvek "popeněžný" pro opatření v nemoci, a to tři malé peníze. Z těchto příspěvků bylo vydržovati kostely, školy, nemocnice a chudé nemocné bratrstva. Kdo nalezl na dole obživy, byl nucen přistoupit k bratrstvu.
Ve Štembergových Dějinách českého hornictví se uvádí, že ve třicátých letech XVI. století připadala bratrským pokladnám také část výnosů, která musela být ponechána na každém dole na zlato a stříbro ze dvou svobodných, poplatkům nepodléhajících kuksů. Tyto výnosy měly sloužit „ku potřebě služby boží a chudých lidí, kteří by od hor škodu vzali". Na jiných než zlato. a stříbronosných dolech je ponecháno vydržování těchto kuksů dobré vůli podnikatelů.
Rovněž "narovnání o hory", vydaném v roce 1575 Maxmiliánem II., jsou stavům českým ukládány povinnosti dávat část výnosů na tyto cíle.
V pozdějších nejvyšších rozhodnutích a guberniálních nařízeních, sahajících až do minulého století, bylo ukládáno výnosy z oněch dobročinných kuksů odvádět do bratrské pokladny, není-li v horním místě nemocnice.
Jak je patrno z uvedených historických údajů, hornické bratrské pokladny se opírají o staletou tradici a historii. Ze skromného počátku svépomocné vzájemné podpory členům bratrstev vyrostly postupem času pokladny, na jejichž podkladě pak bylo po první světové válce vybudováno v českých zemích novodobé sociální dělnické pojištění.
Na historické tradice rozvoje svépomocných bratrských spolků by měla svou činností navazovat také nynější Revírní bratrská pokladna, samozřejmě pokud jí to současné zákonné normy budou umožňovat.
Podle materiálů zveřejněných v Hornickém věstníku.
Ing. L. Hájek
