Po ostravské, petřvaldské a karvinské dílčí pánvi stojíme na prahu jižní části OKR. U bran bývalého Dolu Paskov. Pro méně informovaného čtenáře dodejme, že historický název dodnes užívá šachta, se sídlem v areálu kdysi
samostatného dolu ve Staříči.Vážný zájem prospektorů o ložisko černého uhlí jižně od tzv. bludovického výmolu zaznamenali kronikáři už na počátku minulého století. Při vrtu u obce Paskov objevili v hloubce přes šest set metrů sloj s velmi kvalitním uhlím o mocnosti kolem dvou metrů. Vlivná Báňská a hutní společnost měla velký zájem o těžbu i vzhledem k blízkosti Karlovy hutě v Lískovci. Vysoké náklady, nejisté geologické podmínky, hospodářské krize a válečné konflikty způsobily, že smělé plány se dočkaly uplatnění až po znárodnění hornického průmyslu.
To už měli generálové z ústředí OKD v ruce usnesení vlády ČSR z roku 1959 o výstavbě Dolu Paskov. Nový podnik (založen v lednu 1960) rychle rostl hlavně na povrchu. V roce 1961 se hlubiči VOKD začali výdušnou a krátce nato i vtažnou jámou prokousávat do nitra země. Dlouhých pět let ještě trvalo, než se podařilo zprovoznit dvě patra a začít s pravidelnou těžbou uhlí. Paskovské podzemí horníky ohrožovalo složitějšími podmínkami, zejména průtržemi uhlí, plynu a vody. Ani přísná bezpečnostní opatření nezabránila důlnímu neštěstí, ke kterému došlo v dubnu 1970. Exploze metanu si vyžádala životy šestadvaceti mužů.
Na projektovanou těžbu z Paskova za hranicí půl milionu tun musely revír i národní hospodářství čekat do roku 1972. V té době šachta zaměstnávala téměř dvě tisícovky lidí. Do práce sem neměli daleko Ostravané, Frýdecko-Místečtí, Havířovští, lidé ze širokého okolí. Paskov vstřebal i zkušené havíře, kteří sem přicházeli z postupně utlumovaných starých ostravských šachet. V roce 1970 se rozběhl provoz pět let budovaného úpravárenského komplexu, ve své době jednoho z nejefektivnějších v Evropě, s projektovaným výkonem až 700 tun uhlí za hodinu.
Při postupu těžby, s ohledem na bezpečnost provozu a větrání důlních polí, musely být pro Důl Paskov vyhloubeny další dvě jámy. Výdušná v Řepištích (1977) a vtažná v Nové Bělé (1984). V paskovském podzemí se při plně mechanizovaném dobývání zprvu uplatňovaly hlavně kombajny typu KSV. V osmdesátých letech téměř výlučně pluhové komplexy z opavského Ostroje s hřeblovými dopravníky. Zlaté časy druhé nejmladší šachty revíru, zaměstnávající téměř tři tisícovky lidí, vrcholily. V roce 1989 její horníci narubali 835 tisíc tun uhlí. Rozpracovaný záměr vydobýt důlní pole z karbonské kupy Václavovice a z Paskova-západ uložil k ledu útlum hornictví nastoupený po roce 1990. Samostatný Paskov s vysokými provozními náklady v nových ekonomických poměrech neobstál. Od 1. ledna 1994 došlo k jeho fúzi s Dolem Staříč. Obě šachty se staly závody „nového“ Dolu Paskov.
Těžba v původním dole, tehdy závodu Paskov, skončila v červenci 1999. Jámy v Řepištích a Nové Bělé zasypali v roce 2001, o rok později přišly na řadu obě centrální jámy. Za celou dobu existence paskovští horníci nakopali více než 18 milionů tun vysoce kvalitního koksovatelného uhlí. Bylo to hodně, nebo málo? Vyplatily se mnohamilionové investice do šachty, která těžila v OKR „rekordně“ krátkých třiatřicet let? Škoda, že otázku nemůžeme položit dávným uhlobaronům, kteří své doly budovali na generace.
