Larisch-Mönnichovu těžířstvu, o jehož karvinských šachtách Jindřich, Františka, Hlubina, Jan a Karel jsme v seriálu hovořili, připadl v této části revíru zajímavý primát:
vybudovalo poslední šachtu před první světovou válkou. Majitele nadchly odhady uhelných zásob ve spodní části karvinského souvrství, které jim poodkryl průzkumný vrt (1905-06) na území obce Horní Suchá. V roce 1911 začali hloubit těžní a výdušnou jámu, z nichž brzy otevřeli dvě patra. Jámu pojmenovali na počest arcivévody Františka Ferdinanda d’Este „Erzherzog Franzschacht“.Zatímco následníka habsburského trůnu skolily výstřely atentátníka Principa v Sarajevu, hornosusšská šachta čtyři válečné roky přežila.
Do samostatné republiky vstoupila s počeštěným názvem Jáma František. Záhy na horníky dopadlo první neštěstí. Při požáru a výbuchu metanu v roce 1920 zahynuli dva muži, dalších pět bylo vážně zraněno. Šachta byla zatopena a na půldruhého roku uzavřena. Po odstávce se provoz jen pomalu rozbíhal. Navíc brzy přišla další pohroma v podobě velké světové hospodářské krize. Těžba stagnovala a teprve v závěru třicátých let se ustálila nad půl milionem tun uhlí ročně. Jednu z mála jistot pro zhruba pětistovku zaměstnanců představovala střecha nad hlavou ve Staré a Nové osadě jámy Františkovy v Horní Suché. V domech a domcích tady bydlelo téměř osm stovek lidí.
Druhá světová válka převrátila v revíru vše naruby. To, co se dřívějším uhlobaronům zdálo nemožné, pod knutou německých okupantů šlo jako po másle. Také na Františku havíři lámali rekordy. V roce 1943 hravě narubali dříve skoro nemyslitelných sedm set tisíc tun uhlí. Pravda, za účinné pomoci několika stovek ruských válečných zajatců. Krutost tehdejších mocipánů dokládá událost z února 1945, kdy čtyři horníci byli ze šachty odvlečeni gestapem a pro podezření ze spolupráce s partyzány v nedalekém lesíku „Remiza“ zastřeleni.
S perně nabytou svobodou přišly zásadní majetkové změny. Znárodnění uhelného průmyslu dalo vale dosavadní majetkové struktuře těžařstev. Centrálně řízené OKKD neponechalo ani názvy šachet, až příliš připomínající jejich aristokratické zakladatele. František byl v červenci 1946 přejmenován na Důl Klement Gottwald (v srpnu 1948 na Prezident Gottwald). Šachta se rychle modernizovala a postupovala hlouběji za uhelnými zásobami. Už v roce 1954 v Horní Suché poprvé překročili milionový objem těžby. V té době se o to významně přičinili také vojáci z tzv. Pomocných technických praporů (PTP), známí jako „černí baroni“.
V roce 1982 spustili na Gottwaldu těžbu v jámě číslo 4 pomocí skipokomplexu v železobetonové věži. Začalo období provozního a ekonomického vrcholu šachty v Horní Suché, tehdy městské části Havířova. Jednou z místních zajímavostí byl vysoký obsah jodidů obsažený v důlní vodě. Ze solanky čerpané na povrch se vyráběla „Darkovská sůl“ používaná v karvinských lázních.
Listopadový převrat přinesl kromě zásadních politických a společenských změn návrat k předválečnému názvu: Důl František (únor 1990). Těžba uhlí ve znovu samostatné obci Horní Suchá se ukazovala být stále ztrátovější. Od vládního usnesení o útlumu (1998) byl už jen krok k vyvezení posledního vozíku uhlí (30. 6. 1999).
Za téměř devadesát let existence se bilance vytěženého uhlí zastavila těsně pod 60 miliony tun.
