Seděli zme v ponděli odpoledne Na Upadnici a čekani na televizni přenos fotbala Žižkov–Banik sme se kratili dřistami o pravě uplynulym vikendě. „To zas raz ti synoptici trefili kozla!,“ začal dišput Juzek. „Kemu a za co zas tak škaredě nadavaš? Kdo je jakisik synoptik?,“ zeptal se ho Antek. „Něčitaš, něviš. Synoptik je meteorolog, kery skuma všecki meteorologicke jevy zaznamenane na velkim uzemi, třebas v cele Evropě, a podle nich potym předvida počasi na dalši dni,“ vysvětlil sem mu učeně za potlesku cele hospody. Přidal sem obvykle herecke pukrle a dali posluchal Juzka.

Město Stříbro je od svého vzniku (první zprávy již z 12. století) nepřetržitě spjato s hornictvím a využíváním zdejšího nerostného bohatství a pokud z mnoha starých záznamů jen některé budeme považovat za věrohodné, patřilo by stříbrské dolování k nejstarším revírům Českého království. Dne 8. září, v rámci Dne památek, se v královském horním městě Stříbro uskutečnilo slavnostní otevření provozní budovy hornického skanzenu. Tento Hornický skanzen byl zpřístupněn veřejnosti v září 2005 jako hmatatelný výsledek úsilí mnoha nadšenců, kteří v dubnu 2002 založili Hornicko–historický spolek Stříbro.

K výzdobě pivnice Hajcman přispělo i Hornické muzeum OKD

Kosti z bravka vykuřene dymem, Tvargle s cibulou na chlebu, Fajne křidla z kury vymachane v bylinach, Maso z ohňa, Ser od Eidama ve struhanym kobzolu, Všicko ze zahradky a švancky z kury ku temu, Sladky mroženy mls Viktora Koláčka, Haviřsky achtlik. – To je jen malá ukázka z jídelního lístku nově otevřené pivnice a restaurace Hajcman v Ostravě-Dubině.

Byl sobotni podvečer, ja se těšil na přenos fotbalu Slavia-Banik, Mařa cosik štrachala v kuchyni, když se ozvalo enem take něsměle cinknuti zvonka u dveři. Valim k domacimu telefonu, řvu do ňho až sem malem pluca vypluvnul, ale na druhim koňcu ticho! „To se asik zase hraju děcka a mačkaju zvonki!,“ pravila Mařa. Ani sem nědosednul ku televizi, když se ozval zvonek znova. Včil ale smělejši. Bylo jasne, že je kdosik přimo za dveřami. Odeviral sem a nadechoval se k nadavce, když sem uviděl Jaryna. Stal tam vysmjaty jak lečo, v ruce košik z hřibami: „Vidiš? Rostu! A tak moc, že sem ti jich aji paru přivez!“ S odevřenym pyskem sem vzal od něho košik. „Tyn bysem prosil vratiť!,“ pravil Jaryn, když předtym uctivě odmitnul pozvani na kafe. „Musim ešče k Břetikovi, Poldkovi, Antkovi a Tomkovi,“ dodal. A niž sem stačil cosik řecť, už byl ve vytahu a smětal pryč. Na jedne straně sem byl z tych hřibuv rad, ale na druhe zas nasrany, bo už se ozvala Mařa: „Ale, Lojzek, rob hned s tymi hřibami! Bo jak sedněš ku fotbalu, je pulnoc a zitra to tu budě smrděť jak na hnoju!“ Zamrmlal sem cosik o guvně, ale dal se do teho. Když sem skoňčil, bylo po fotbale. A podle kamošuv, sem o moc přišel…

Báňské podnikání arcivévody Friedricha Rakouského definitivně ztroskotalo na počátku dvacátého století. Doly Těšínské komory od něj koupila Rakouská báňská a hutní společnost. V petřvaldské dílčí pánvi, s dříve založenými jámami Albrecht (Hedvika) a Ludvík, se v roce 1912 pustila do hloubení nového dolu. Pokřtili ho Habsburk, na počest panovnického rodu. Psal se rok 1916, když Habsburgschacht dodal průmyslu bojující monarchie poprvé přes 200 tisíc tun ročně.